Author Pražská 50

20170916_vysl_p50_abs.pdf (219543)

*závodníci nepatří do týmu MTB Horoměřice

Konečně přišel den MTBáků z Horoměřic, aby si vyzkoušeli na domácí trati svoje najeté kilometry. Do startu jsme nastoupili ve čtyřech Já David Č., brácha Martin Č., Míra a Radim. Suché zatažené počasí přálo sportovnímu zážitku. Na startu jsme se moc dobře neposkládali, můj cíl bylo zajet co nejlepší výsledek a tak jsem se nacpal co nejvíce k pásce za první vlnu, postával jsem tam s Márou. Míra a Radim tak průbojní nebyli a tak stáli pár desítek za mnou, navíc si na poslední chvilku všimli, že má Radim prázdné kolo a tak rychle přezul v blízkém servisu. Martin se byl ještě na poslední chvilku projet a tak mu nezbylo než se nacpat ze strany na prasáka. Po startu hned na prvních metrech se u prostřed pelotonu vymázl závodník a celý střed dost zbrzdil, díky tomu měl z boku Martin volné místo. Dojel jsem ho až v prvním stoupání, do Statenic jsme jeli společně, ale překážející auto bráchu zdrželo a já se pokusil dojet skupinu přede mnou, měl jsem je stále na dosah, začli mi docházet síly a bylo jasné, že takhle nevydržím. Při druhém pokusu se mi dokonce udělalo tak špatně, že jsem zvažoval odstoupit. Raději jsem počkal na kluky za mnou a snažil se je udržet, několik mi jich popojelo než jsem se chytil. Do Okoře to zas šlo, zachytil jsem dobře tahajícího závodníka a za nedlouho jsme měli opět na dohled skupinu, kterou jsem se pokusil už dvakrát dotáhnout, tentokrát jsem nebyl sám. Domluvili jsme se na pravidelném střídání špice,  spolupráce fungovala, ale před taxisem bylo jasné, že jedou o něco rychleji a sami je nedoženeme. Na přední kopaninu jsem vystoupal s rozmyslem abych ušetřil síly do závěru. Za Drahuškou už nás dohnali další sprinteři, zahákoval jsem se a vezl až ke sjezdu k potoku, kde jsme se konečně přidali k mé vytoužené skupině. Při dojezdu k Jenerálce jsem se protlačil na chvost skupiny, ale v posledním stoupáku mi všichni poodjeli a s kopce do finiše jsme jeli už jen dva. Držel jsem se za ním po celou dobu, až před cílem, podle Mírového vzoru, jsem soupeře přespurtoval.  S obrovskou radostí, dosažením času pod 2hodiny, jsem netrpělivě vyhlížel další členy našeho týmu.

Při čtení starších záznamů se člověk vždy pobaví, navíc potěší i dosažení stanoveného cíle  " přáním aby jsme do dalšího ročníku měli větší účast a pokořili 200místo" (Author pražská 50 - 2015). 136.,157.,219., a 384. umístění je perfektní zakončení letošní sezóny.

Biku Zdar a MTBákům z Horoměřic zvláště David

A ještě jeden od nováčka Radima

Moje první Pražská 50 aneb Štěstí v neštěstí hned několikrát (16/9/2017) V sobotu 16.9. jsem se poprvé postavil na start Pražské padesátky. Závod mě nikdy nelákal, protože trasu v podstatě znám a nechtěl jsem se dobrovolně ničit na trase, kterou jde naplánovat mnohem pohodlněji;) Po jejím projetí koncem srpna s chlapci z MTB Horoměřice jsem měl ještě menší chuť, nicméně týden před závodem jsem si dal soukromou vyjížďku „5 kopců“ a konstatoval jsem, že by to úplná bída být nemusela. Na startu u registrace jsme byli včas, žádný stres, vše v pohodě, jen byla trochu víc zima, než by se mi líbilo. Půlhoďku před startem říká Míra – tak se tam jdem´ postavit, ať nejsme úplně vzadu. Postavíme se na rošt a zjišťuji, že mám prázdné přední kolo. Jedeme na lehko, takže žádná duše, žádný lepení, stahováky, pumpa… Hned vedle je ale servisní stánek Author s frontou cca 5 lidí. Chlapi se tam mazlí s laděním převodů lidí přede mnou a já jsem dost nervózní, jestli stihnu start. Ten jsem nakonec stihl pohodlně. Kolo bylo zase ready cca za pět deset – štěstí poprvé, takže jsem si ještě v klidu vysosal první gel, ale cena 180,- za 26“ duši už mi tak v pohodě nepřipadá. Holt, každý se musíme nějak živit… Start byl pomalejší kvůli pádu někoho v prvních řadách, ale nahoru kolem Julisky se už jelo svižně. Ve stoupání jsem pozdravil svého třídního z gymplu Jirku Bendu na tandemu s jeho dcerou Stázkou, se kterou jsem jel loni cyklovýlet údolím Berounky, a pak už jsem si jel po svým. Nemám rád chladný vzduch při vytrvalostní aktivitě a projevilo se to hned ve stoupání na Pučálku. Ne že by mě to nějak zpomalilo, jel jsem pořád svoje, ale bolí mě za ušima, špatně se dýchá a v puse hnusný pocit. Navíc mě na můj vkus pořád dost lidí předjíždí, místo abych si držel pozici nebo se snad dokonce prokousával dopředu. Mám to zapotřebí? Stoupání k sanatoriu vypadá úplně stejně. Že ´sem do toho lez´. Oříšky do Horoměřic už jedu v tempu, chvíli za někým, chvíli sám, ale jede to a teplota mírně stoupá, takže dojem se zlepšuje – počasí vyšlo, štěstí podruhé. Sjezd do Států a stoupání na Lichoceves. Zase jde pár lidí přede mě. Do háje, to zas budu někde v poslední stovce. Na Přílepy, Noutonice a Svrkyni jedu víc sám a moc se nechytám rychlejších borců. Až ve stoupání na Holi se zaháknu a vyvezu se pěkně v tempu. Na poli na Trněný Újezd i předjíždím. Zdá se, že jsem konečně v místech mně podobně výkonnostních jedinců. Na Budeč mě opět pár lidí smázne, ale i já pár lidí nechám za sebou. Na Okoř se daří jet ve vláčku a odsýpá to. U brodu před Okoří využiju znalost terénu, a zatímco všichni přede mnou jedou cestou vlevo, já takticky volím zarostlejší, ale volnou a pohodlně jetitelnou cestu úvozem vpravo. Jedu rychleji než skupinka vlevo nahoře, a navíc tam někdo v jejím čele padá a celou skupinu zastavil – dobrých 10-15 míst k dobru. Pěkný. Znalost terénu a trocha štěstíčka k tomu;) Na Okoři na občerstvovačce jsem sáhl za jízdy po banánu a moc jsem se nezdržoval, pití a energetických gelů jsem měl dost. V háku jsem dojel do Číčovic i se stoupáním v Číčovicích, abych před odbočkou do pole na Tuchoměřice tahouna předjel a ujel mu. Podobně jsem si počínal na polní cestě do Tuchoměřic – nechat se odtáhnout a ujet. V Tuchoměřicích byl další šťastný moment. Po sjezdu jsem v ostré levé zatáčce byl zřejmě ve větším náklonu, než jsem zvyklý, a při šlápnutí do pedálů jsem si levou nohou brnknul o asfalt. Naštěstí bez následků. Kdyby se kolo na klice nadzvedlo a já se položil, tak v tečně mého pohybu bylo zaparkované auto, případně zděný plot. Uff. Štěstí počtvrté. Ke Kopanskému mlýnu jsme ve dvojici dojeli skupinku cca 5ti lidí a před odbočkou do lesa na stoupání na Juliánu jsme ji předjeli. Lavici jsem nevyjel. Při záběru pod ní jsem dostal křeč do levého lýtka, a navíc se tam zastavil borec přede mnou. Udělal jsem dva kroky, nasedl, opatrně šlapáním protahoval lýtko a vysypal jsem si sáček hořčíku do pusy. Během momentu křeč odezněla a na Juliánu jsem si polepšil o další dvě místa. Z Juliány přes Kopaninu do Nebušic jsem jel víc sám než v háku. Nikdo mě nesjel a já nikoho nedojel. Dal jsem si půlku CarboSnacku jako přípravu na závěrečné stoupání. Až v lese v Nebušicích jsem dojel vláček. Z Nebušic přišla pro mě neznámá část – sjezd do Divoké Šárky. Podle rady zkušených jsem ho jel opatrně na posledním místě vláčku. Tak opatrně, že Divokou Šárku jsem jel opět sám a při přejezdu potoka jsem se málem nevešel na lávku. Naštěstí jen málem – štěstí popáté. Pár lidí jsem sjel před posledním stoupáním na Zlatnici. Nějaký chlapík se ptal, kolik je to do cíle, že to jede poprvé. Poslední stoupání, ale stojí za to, říkám mu jako ostřílený mazák, a odbočujeme do lesa. Ve stoupání si zase o dvě místa polepšuji. Před sebou vidím asi deset lidí, ale po vyjetí na Hanspaulku nikdo přede mnou není. Kam zmizeli netuším. Místo oddechového sjezdu do cíle šlapu do pedálů a nějaký výkon ještě ze sebe mačkám. Slyším za sebou kolo, tak se snažím jet a udržet pozici. Poslední pravá a vlevo periferně vidím soupeře. Na radu Míry, že konec se nevypouští, jsem ho nevypustil, sprint jsem vydržel až do cílové brány a pozici uhájil. Moje představa byla, že celkový čas 2:30 by byl moc pěkný, ale vnímal jsem to jako dost ambiciózní. Ve výsledku to bylo 2:18:31, což naprosto předčilo mé očekávání. Pozice 384 vypadá jako nic moc, ale poprvé se mi podařilo na podobné akci (amatérské triatlony, duatlony, silniční kola…) umístit v první polovině výsledkové listiny! Prostě výsledkem jsem si udělal fakt radost Celý jsem to jel na půlku bidonu, půlku banánu a jeden a půl energeťáku. Zatímco po Krakonošovi se endorfiny vyplavovaly už 20-30 minut po dojezdu, v sobotu to trvalo asi tři hodiny, než jsem začal pociťovat uspokojení a přemýšlet, že to možná nebyla moje poslední Padesátka;) Škoda, že podél trati není víc lidí, jako například na Krakonošovi. Já je tedy naprosto chápu, když v pelotonu není Froome, Contador, Quintana, Bardet, Kreuziger a další, ale je to opravdu sqělý pocit, když vám fandí, tleskají, podporují i za pomoci řehtaček lidé ve vesnicích, na křižovatkách v obtížných stoupáních, zkrátka různě podél tratě… To dokáže nabít jako kvalitní energetický gel. Tak uvidíme, co a jak bude za rok…