Author Pražská 50

sportsoft.cz/cs/zavod/results/6938?rid=6215

 Pražská padesátka se změnila z tradiční na komerční, jde jen o peníze?

Startovat ze třetí vlny, kdy v první vlně je 90 závodníku co se umístili v první stovce a 10 černí koně, druhá vlna je pro ty co si ji zaplatí "kdokoli" a poslední třetí pro normálně platící.

Každopádně jsme se zúčastnili ve stejné sestavě jako na Malevilu: Já, Martin, Radim, Michal a Honza.

Zařadili jsme se hned za přeplácející, abychom je v prvním kopci všechny předjeli, bere to dost sil a navíc potřebujete štěstí aby vás někdo nešikovnej nezablokoval. Přes boule ke sjezdu se moc předjíždět nedá alespoň si člověk trochu odpočine, pak stojka na pučálku, sjezd a hurá do Horoměřic, stále se držíme při spolu vidím bráchu, který mě trochu zavřel na začátku kopce a trefil jsem značku, jen jsem se zastavil a vycvakl, musel jsem se rozjet znovu, navíc do kopce. Radim se zavěsil za bráchu a trochu mi poodjeli, ještě v kopci jsem oba předjel a mazal jsem co to šlo. známá cesta rychle utíká a pořád se mi daří držet se a schovávat, do kopců jsem silnější a předjíždím posunuji se až na 100.místo v mezičase na Budči. Držím se skupiny až na Okoř, jenže pak se mi odlepí a za mnou nikoho nevidím do Tucho jedu prakticky sám, až ve sprintu mě sjíždí dvě holky s klukem který jim pomáhá k lepším výsledkům, chytám se, bohužel na lavici holka nevyjede a zablokuje mě musím opět vycvaknout a odrazit se abych nespadl zpátky, tahají mě nohy a trojka mi ujela, hned mě dojela další skupinka a v kopci mi všichni ujíždí. Rovina přes Drahušku a P.Kopaninu tam mě někde dojíždí brácha.

Teď to bude těžší skupina šest lidí včetně nás se řítí lesem přes kořeny, bráchá přejíždí a skupině odjíždí, já zůstávám poslední a jsem rád, před sjezdem k potoku startuji a předjíždím, na sjezdu po trávě dojíždím bráchu, ale přijde rána jak z děla, křičím do pí.. a koukám na zadní totálně prázdnou pneu, nezatáčím a zajíždím rovně kde přezouvám, kluk za mnou zmatkuje a vletí do křoví, asi jsem ho zmátl. Nadává, ale jede dál tak dobrý, pak už jen slyším brzdy nekončících kol, předjelo mě přes 200 jezdců než znovu nasedám a lehce dojíždím, na polonafouknutém pneu přesto předjíždím až k poslednímu kopci, kde jedu na půl plynu a ve stejném tempu dojíždím i do cíle.

Při cestě domů opět prázdno a lepím, všímám si totálně prořízlé pneu po obudí navíc boule která se odvrací od ráfku, můžu být rád, že to vydrželo na dojezd.

Děkuji všem za účast a podporu, zejména Mírovi a Michalovi, biku zdar

Detlef 18.9.2021

a taky něco od Radima:

Pražská 50 aneb trochu záhada

Nejdřív mělo být aneb asi dobře namíchaná chemie, ale… Na start jedeme ve čtyrech (já, Detlef, Michal a Honza). V Dejvicích jsme včas, tak lezeme hned na čelo třetí vlny. Nejprve nás překvapí Míra, který nás přijel podpořit na start. Popovídáme, přijede Martin a přidá se k nám. Závod tedy jedeme v pěti. Uděláme pár fotek a čas příjemně plyne. Asi 20 min. před startem cucám gel, 10 minut před beru tabletu na minerály, které podporují přenos kyslíku do svalů, a chvíli před startem tuba Gutaru. Zní to hrozně, ale je to vše přírodní záležitost od Nutrendu. Odstřelí se start a já kličkuju pár metrů za Martinem. Na Hanspaulce dojíždíme Michala. Martin poodjede a jedeme trail nad Šárkou. Nedá se předjíždět, ale v jeho závěru se prosmýknu a předjedu dva lidi včetně Michala. Sešup do Tiché Šárky a na Pučálku (Truhlářku). Pomalu předjíždím Detlefa, a pak i Martina… týjo, co se to děje? Já v čele Horo pelotonu. Dlouho to netrvá. Martin mi to vrátí, ještě než vjedeme do zahrádek, a Detlef v nájezdu na Sanatorium. Tady mám v přímém přenosu bratrovražedný souboj. Zatímco Martin očekává útok vnitřkem, Detlef to bere vnějškem. Lehký střet, brzda, značka, ale jede se dál. Detlef trochu ztratí, ale ještě ve stoupání nás přejede. Nahoře povzbuzuje Michal Kalina – příjemné oživení, díky.

Do Horo fouká proti, ale nemám se za koho schovat. Naštěstí jde přede mě nějaký klučina. Za ním ve dvojici sjedeme ještě jednoho. Trochu si odpočinu a před Horoměřicema jdu dopředu. Lékárna, Stodola, Chotol a tady mě přežehlí Michal. No jó, on tu má podporovatele, tak za to vzal:)

Sjezd do Států a poprvé na takové akci vidím zlý pád. Holčina leží v krkolomné poloze a cuká nohou. Naštěstí se už k ní blíží záchranáři. Doufám, že bude brzy zpátky na kole, ale na chvíli to člověka poznamená. Nejsme vrcholoví sportovci, abychom se na takových akcích mrzačili.

Výjezd ze Států. Vidím Michala a před ním Martina, ale nedaří se mi to sjet. Až na polňačce do Přílep se přiblížím a díky navigační chybě se dostávám před Michala, který neodbočil včas a lehce si trasu prodloužil. Do Noutonic vidím skupinu s Marťasem, ale nesjedu ji. Proti větru nikdo moc nechce tahat, tak když se cítím odpočatý, vyrazím, ale nestahuju. Za chvíli mě někdo předjede, zkusím zalovit, ale neuvisím ho. Tak aspoň zalovím v kapse a polknu druhou „kyslíkovou“ tabletu. Trailík v Noutonicích a silnice Svrkyně – Hole, tu nemám rád. Ale daří se jet schovaný, takže šetřím síly. Sice jedu trochu pomaleji než bych chtěl, ale tahat do kopce proti větru nebudu. Nahoře už se ale odhodlám. Jenže neodjíždím a v nájezdu na pole do Trněného Újezda mě předjede Michal. Jenže v prudké pravé do pole mu padá řetěz a ztrácí. Vidím Martina. Na konci pole je trail do Újezda. Pěšina v trávě a mokro. Dvakrát mi tam kolo lehce sklouzne, ale naštěstí drží dopředný směr, uf. A sjíždím skupinu, kterou tahá Martin. Ten měl v této pasáži namále, takže se zdržel. Do Zákolan sjedu za ním a na Budeč jdu do čela skupiny. Občerstvovačka, beru ionťák, ale plánovaný gelík jsem ještě nedal. Na cestě na Okoř se mi daří držet gravelisty, se kterým se doprovázíme od Truhlářky, no, možná vlastně od startu. Ještě před Okoří mám Martina na zádech a za Okoří mě předjíždí. Nedaří se mi ho chytit, takže v Číčovicích zůstávám ve trojici pár desítek metrů za Martinem, který jede asi v šesti lidech. Vysosám jednoruční gel a jedem na pole. Skupinu ale nesjedeme, a naopak nám na nájezdu na asfalt zmizí. Jedu v čele naší skupinky. Na rovince do Statenic mě konečně střídají, ale to znamená, že lesní cestu na Juliánu jedu ze třetí pozice. Bajker lavici vyjede, gravelista seskočil hned dole, takže já hned za ním. Tuhle pasáž snad nikdy v závodě nevyjedu. Samozřejmě jsem ztratil, ale gravela jsem ve stoupání předjel a nahoře dojel jiného bajkera. Jedeme spolu na Kopaninu. Do Nebušic nás sjede pár lidí, takže kořeny jedeme asi v sedmi lidech. Sjezd do Šárky rychle, ale bezpečně a ve skupině se vezu na Jenerálku. Poslední stoupání Zlatnice. Držím se v pohodě ve skupině. Nahoře jedeme tempo a ve sjezdu do Dejvic už se pořadí nemění. Jen v cílové rovince mě předjede jeden gravelista a já ještě vezmu jednoho bajkera.

V cíli si plácáme s Martinem. Hlásili mu 103. místo. Dobře chlape. Kdybych tě uvisel na Okoři a jeli jsme společně, možná jsme na tom oba mohli být o chlup lépe. Snad nejsem moc za ním, a hlavně co čas? Martin má 1:58. Jsem tu do dvou minut nebo ne…? Detlef tu překvapivě ještě není. Dojíždí Honza v mém oblíbeném čase 2:02, nasraný Michal chvíli po něm, protože mu třikrát během závodu spadl řetěz. Nakonec Detlef, kterému ve sjezdu z Nebu bouchla zadní duše. Skupinu zelenáčů si v cíli našel taky Bogas, který startoval z první vlny s číslem 28 a v cíli byl 57. celkově, 4. v kategorii.

Hodnotíme závod a Martin kouká na výsledky v telefonu. A je to tam. Jsem 116. v čase 1:59:11. Přes rozpaky na začátku sezóny, kdy jsem zdaleka neviděl takový přínos zimní přípravy jako loni, se konec sezóny vyvedl nadmíru výborně.

A co bylo to záhadné? Celkem jsem se dopoval a přesto jsem podle segmentů na Stravě byl v Zákolanech pod Budčí nejpomaleji za poslední tři účasti. 2018 za za 1:01:15, 2019 za 1:00 a letos za 1:02. Druhou polovinu, ač jsem se tak vůbec necítil, jsem musel jet téměř o 5 minut rychleji než před dvěma roky.

I moje cykloevoluce je zajímavá. 2016 – P50 nikdy nepojedu. Na Okoř se umím dostat pohodlněji než přes všechny ty kopce. 2017 – čas 2:18. 2018 – čas 2:02 a začal jsem uvažovat o pokoření dvou hodin. Já, P50, pod dvě hodiny… ha ha. 2019 jsem jel tak „v pohodě“, že jsem to jel za 2:02:30. Letos jsem nevěděl, ale ve skrytu duše doufal a padlo to. A dnešní úvahy? Tak klasicky… s jídlem roste chuť. Takže makat a zkusit ten čas ještě trochu stlačit