BIKE ADVENTURE 2023

bikeadventure.pl/wyniki/

Bike Adventure MTB - Bicykle Challenge of the Year 2023

Druhý pokus o zdolání etapového závodu v Polsku se opět povedl, tentokrát se do něj pustili čtyři týmoví frajeři. Bike Adventure v polské Sklářské Porubě sliboval parádní MTB  zážitek. Vyrazili jsme den dopředu pro aklimatizaci, vyzvednutí startovního balíčku a nasát atmosféru místa. Lehce jsme se projeli po okolí a prověřili několik prvních kilometrů z 1.etapy, večeři v místní hospůdce s domácím pivem a pierogy zachránila vynikající polévka :-) Ranní příprava už byla dost nervózní, nejenom aby se všechno stihlo, ale také z obav co nás v té čtyřdenní show čeká.  

1.etapa 59km 1750m (solo PRO na startu 204 lidi)

Před hotelem byla jediná rovina a tak jsme ji využili na rozjetí, poté už dolů nahoru dolů a do stojky až na start. 5-4-3-2-1 GO než se to rozjede zapnout měření cvak a valíme prudce z kopce levá POZOR lávka, levá a opět stojka kolem kostela na hlavní, asfaltík rychle ubíhá a už jsme na šotolině, pořád do kopce, ještě chvilku se všichni vidíme než přijde brutál butr sjezd, většina pěšky někdo zkouší proskákat, nakonec se formujeme do skupinek brácha se drží české dvojice z Bike partu z jedním z nich prohodím pár slov, všiml si, že mám kola od nich. Brácha odpadá, těžší terén jede opatrněji než já, mě se daří udržet v balíku a peru se ve sjezdech i na výšlapech, terén je sice náročný, ale pro zdatné bikery jetelný. Přibližně na 40 jeden z dvojice (starší) přewattuje do kopce, nestíhám a jedu na čele s ostatními, přichází další z těžkých sjezdů, malá chybička může dost poničit tělo, ale druhý z dvojice nebere zřetele a posílá své nadupané celopéro střemhlav jako by neměl brzdy, dojíždí svého kolegu a mizí v zatáčce po šotolině, ten rozdíl už nesjedu. Každý sjezd drtím a předjíždím, zkušenosti z loňského etapáku tady prodávám naplno, kamenité výjezdy a trejly do kopce dávám hravě, táhlé stoupání už mi jde hůře, hlavně to poslední kde je potřeba překonat 350 výškových metrů na 6 km, jedu snad pozpátku (tady mi Radim v segmentu naděluje 10min) zaplať kdo ví co jsme v cíli... z týmu první, jedu kelímky koly jednu za druhou, banán, pomeranč a už je tu po 6 minutách překvapivě Michal  s Radimem a o dalších 6m brácha. Všichni vyhladovělí a už trochu zmrzlí valíme najít náš hotel, sprcha... po správném uvážení jedeme autem na Pasta párty v zázemí závodu, už na nás zbylo jen sladké těsto s tvarohem, jdeme se tedy dovečeřet k Michalovi na plzíňku a penne.  

2.etapa 51km 1800m (solo PRO na startu 189 lidi)

Pár fotek před startem a hurá na trať do krkonoš, hned za časomírou zatáčíme ostře doprava na kamenitý výšlap, tlačenice je veliká a každý se chce udržet na kole, každý prostor se musí využít, chytám levou stopu kde se cítí bezpečně, netrvá dlouho a už skáčeme po kamenech rychlá lesní cesta a další těžký sjezd, kluky už sice nevidím ale snažím se držet známých tváří, především dvou holek, které se perou o vítězství (Starší skončila na 1.etapě chvilku přede mnou a druhá kousek za mnou). Ve výšlapech jsou o krok napřed, ve sjezdu jim to vracím, většinou po jejich chybičce a zastavení mě pustí i v těžších úsecích po kamenech a kořenech zvládám jejich tempo, Beru gely v každé příhodné chvíli a těch v této etapě bylo opravdu minimum, těžký, těžký a těžší terén nic jiného, tady se nic neodpouští, jen si říkám jak tam vzadu kluci trpí, po těch proskákaných sjezdech už necítím ruce, nohy brečí, naštěstí se cíl blíží, kupodivu mi celou etapu kilometry rychle ubíhaly, užíval jsem si rozmanitý terén, předjíždění nejenom odpadlíků, ale hlavně to závodní tempo. Holky mi nakonec sice ujely, přesto dobrý pocit v cíli 4:06:19 a 120 místo, Michal perfektně za dalších 8 min a kluci Martin s Radimem skoro společně v čase 4:35:24-51. Tentokrát byl cíl v zázemí, dáváme si těstoviny, ale nejsou dobře ochucený, těšíme se na večeři u Michala :-) tentokrát s vývárkem a grilovaným kuřátkem mňam.

3.etapa 65km 2000m (solo PRO na startu 183 lidi)

Únava se na nás už podepisuje, úsměv vystřídali obavy, čeká nás nejdelší etapa s pořádnou porcí nastoupaných metrů. Kalkuluji a strategicky se budu držet Michala, nečekaně však zaútočí Radim a drtí první kopce na kterých v 8 km nastoupáme 400m, brácha se ho chytá a jedou pilu pořád dál, po narovnání za to vezme Michal a kluky sjedeme, přichází opět Balvan sjezd z 1.etapy, Michal chytře zprava jede za ním tři Poláci, jeden chybuje a cestu blokuje, rozhoduji se vycvaknout a vzít to středem, abych měl šanci udržet Michala, skáču s kolem přes balvan..a další, nabral jsem rychlost a už nezbýval čas na přemýšlení, běžím, skáču a dostávám se před Michala, který stále jede. Když mě zahlídl tak slezl, druhou půlku už jedu Michalovi se naskočit nepovedlo. Na rovině mě záhy dojel, a tak jedeme společně dál. Kluky jsme v té pasáži zmatků, pádů a trápení ztratili, později vyprávěli, že si tam na mě (toho blázna) ukazovali :-). Michal se nešetří a mám co dělat abych se udržel, možná jen můj pocit jak tam vlaju... po několika sjezdech v dalším trochu po odjíždím skoro dole však  cítím vibrace předního kola, dojíždím na asfalt a odstavuji k pořadatelům, mám povolenou osu a vytočené šroubení utahováku, snažím se to natočit zpět, ale marně, pořadatel shání přes vysílačku technika, přijíždí Michal, zdržel se pádem na koleno, naštěstí lehkým. Hlásím, se slzami na krajíčku, že jsem asi skončil a posílám Michala ať jede dál... cca za 4 min přijíždí Radim, už zoufalej houknu na něj ať se na to podívá a dělám dobře, přijde na to, že to má opačný závit, v tom hellu mě to vůbec nedošlo (domácímu technikovi !!! ) natočíme, utáhnu a jedeme bravóóó Radime, tleskám... kecáme a jedeme spolu k prvnímu sjezdu, tam se poroučím a zařadím šestku... další stoupání jedu naplno a před občerstvovačkou dojíždím Michala, ten se moc nezdržuje a dělá si náskok, já beru ještě banán a pomeranč, vidím dojíždějícího Radima, kterého pozdravím a vyrážím do kopce sjedu Michala a pokračuji v nastolené taktice, ve sjezdech mám trochu navrch, Michal to po pádu šetří, kopce jedeme jakžtakž stejně, ale táhlé šotolinové sjezdy mi ujíždí o randál, těžce sjíždím. Na 45km se rozhodnu přidat a Michalovi poodjedu ve sjezdu, kde dělá drobnou chybu. Daří se mi i předjíždět, další dvojici už mám na dosah předposlední kopec jedu krev. Další už cítím, že je nedojedu mají stejné tempo, pravá narovnání levá do kopce po spadaných větvích a skoro konec... bohužel můj, nohy vypnuli a žaludek se ozval, jdu pěšky, zatočila se mi hlava a skoro omdlím, cíl je za 3km to snad dojdu ne? Držím se kola, snažím se zas něco vyšlapat, nejde to a tak se motám pěšky až na šotolinu, sice stoupající, ale pěkná široká cesta chvíli jedu, jenže to nejde zastavují a jdu zas kus pěšky, už mě zpět předjeli všichni, které jsem v uniku trhnul, posledních pár metrů nasedám a protínám cílovou pásku... padám z kola beru jídlo, pití a lehám do trávy za 3 minuty dojíždí Michal, druhý pád na stejné koleno mu zabránilo mě předjet, za dalších 17 minut přijíždí Radim, je mi stále blbě a s Michalem už jsme taky promrzli, necháváme Radima na stráži vyhlížet bráchu a jedeme na Hotel, sprcha a postel... trochu jsem se s těch sraček začal dostávat, čtu zprávy od bráchy 55min zpět psal, že je mrtvej a chce vyzvednout, hrklo ve mě.... další zpráva už byla pozitivnější 15 min po té "jedu dál"... píšu Radimovi, ale ten odepisuje, že zatím nic... dělá se mi zničeno nic dobře, zato nervozita stoupla na hranu! KONEČNĚ za 1,5 h po Radimovi dojíždí, padá ze mě všechen stres a znovu se ozývá žaludek. K večeři dáváme naši etapovou klasiku plzíňku, vývárek, kuřátko, těstoviny, ještě se docpu hranolky. Rozebíráme nejdelší dnešní etapu a už se rýsuje, že brácha s Michalem nebudou pokračovat, Radim je naštěstí držák a o odstoupení nechce ani slyšet. Ráno je chytřejší večera je heslo do další etapy... 

4.etapa 61km 1880m (solo PRO na startu 164 lidi)  

19 odpadlíku potvrdilo náročnost 3.etapy, brácha se vůbec nevyspal a ráno jednoznačně vyhodnotil svoji účast, myslím že Michal by sám nevzdal, ale je jasný že zranění nakonec rozhodlo. Neváhám a s Radimem domlouvám společnou cestu etapou. Kluci fotí a povzbuzují na startu 3-2-1 GO ostrá pravá kameny a pozor výšlap je opravdu řidítka na řidítkách... pohlídám si Radima a nasazuji jeho tempo, sjezdy beru zas hupem, čekám 3minuty... další ostrý dlouhý sjezd čekám 4minuty... Radim nejede ani do kopců už mu to zjevně nechutná, povzbuzuji, radím v terénu, fotím a točím, občas řádím v těžkých sjezdech nebo pěkných kamenitých trejlech nahoru, dolů. Pár těžkých výšlapů jdeme po svých, chci se chytit známého z hotelu, ale Radim nereaguje, už to tlačí jen vidinou "dokončit", řadím se za něj i ve sjezdech, abych ho měl na vočích, jede o něco líp, vyjíždí i butr kde natáčím, na bahně to pak zas moc nejede, v lese předjíždíme odpadlíka asi duše, ale pomoc nechce... počítáme občerstvovačky, ale nemůžeme se shodnout zda už byli tři nebo jen dvě... a 200m tak je to vyřešeno. Trochu Radima péruju že jedeme tužku ať už do toho šlápne, na dlouhém výšlapu po asfaltu mu po odjíždím  a po sjezdu čekám minutky tam byli, ale už to moc neřeším, hlásím 50km jedeme udržovací tempo, a poznáváme stejnou trať jako v 2.etapě a "borůvky budou" ten kamenitý sjezd jsme asi objeli? Vidím odpadlíka, a hele kamenitý sjezd, rychle ho sjíždím, koukám kde je a dělám chybu narážím, letím, kotoul a už se sbírám, Radim dojíždí. Hlásím pobourané koleno a trochu rameno, jedeme dál cíl už je cítit, výhled na město, objížďka, lesíček a cílovka, rychle chytneme se jak jsme si to zkoušeli někde na pětačtyřicátém :-) Fotograf se rychle chytil a už nás blejská jako celebrity, medajle na krk a parádní pocit že jsem to zase dokázal, Radim dojatě děkuje za etapové povzbuzování a jdeme pro finišerský tričko. Tentokrát ty těstoviny byli perfektní! Ještě se dojíme v bufetu a razíme na Hotel dát se do kupy, fotečka ve finiš tričkách před hotelem a hurá domů...

Závěrem ... tenhle etapák jsem si opravdu užil a zpětně to bylo Perfektní, na takovouhle akci musí být člověk připravený a dovedu si představit to někdy zopakovat, nicméně i přes ty pozitivní dojezdy a euforie je to tvrdý záhul a stačí málo aby se člověk rozbil, několik momentů bylo dost na hraně, proto je to zážitek k nezaplacení :-))) díky klucí !!!

RADIMÚV POHLED Bike Adventure 2023 aneb cyklistika naruby

To byla tedy jízda!

Na konci roku 2022 jsme v hojném počtu přihlásili čtyřdenní etapový závod v Polsku. Bike Adventure má zázemí ve Szklarske Porebě a jezdí se tedy Krkonoše a Jizerky z polské strany. Nakonec jsme ale vyrazili pouze čtyři a všichni na trasu PRO, individuální hodnocení, žádné dvojice – já, Detlef, Martin a Michal Kalina aka strýček Fido.

Ve středu ještě pohoda. Dvě auta po dvou lidech se sejdeme v Liberci u Potrefený husy na oběd. V Polsku se pak akorát ubytujeme, jedeme pro startovní balíček, projedeme začátek první etapy a konstatujeme, že jestli to bude takhle natrasovaný po cyklostezkách, tak to bude vlastně pohoda:)

Typická polská večeře – žurek a pierogi. Doladit kola a spát.

Ve čtvrtek vydatná snídaně, počasí bylo v pohodě na krátký – krátký a jedeme na start. Výživné stoupání točíme na kašpárka a zahříváme motory. V 11 výstřel a po té samé cestě padáme dolu. Naštěstí rozumně, nikdo to nechce ukončit na prvních stovkách metrů. Dole u potoka pěkně smrdí destičky, jak tam brzdí dvěstě kol. Detlef jede na chodník a zkracuje si to přes můstek. Jedu za ním, ale už nestíhám jeho stopu a mám tam dost vysoký obrubník. Zadní kolo se šmejkne, ale dostanu ho nahoru. Mám pak co dělat, abych se na tu lávku vešel a nevzal to přes zábradlí, ale vešel jsem se. Celý manévr byl stejně nakonec k hov.., nijak jsem si nepomohl. Prudký výjezd a na silnici. Přežene se kolem mě Martin a Detlef pár metrů přede mnou se ho chytá. Čelo balíku ale nesjedou, naopak je mám pořád na dohled a strýček Fido zatím kuje plány někde kousek za mnou. První kamenitý výjezd. Hodně lidí a jak někdo vycvakne, musíš taky. Volím těžší stopu. Dvakrát se zastavím, ale urvu to a daří se jet. Předjedu Martina, Detlef je na mé úrovni, ale nakonec pokračuje rychleji. Na kopci křižovatka Classic a PRO. Odbočuju na PRO a vjedu do úzké kamenité cesty. Když už to vypadá, že vyletím do lesa, zastavuju a předjíždí mě mraky lidí. Tady už byl Martin přede mnou. Protože mě sjel v mírném sjezdu. Pokračuju nějak dál a je to tu. „Sjezd“ v lese přes kameny a kořeny. Na 400 metrech spadneme o 100 metrů dolu. Nechápu, jak to může někdo jet. „Kluci, bachá, jsem tady a jedůů“ – Fido patří mezi ty, kdo to dávají v pedálech. Masakr. A od teď už si toho moc nepamatuju:) Detlefa a Fida už jsem neviděl a nevím, kdy jsem ztratil z dohledu Marťase. Každopádně se celý den opakovalo – dolu připos… lidi mě předjíždí, nahoru jich pár seberu já. Občas se snažím ty sjezdy za někým jet, abych viděl stopu, ale většinou mě to stejně rozhází tak, že jsem rád že zastavím, nechám projet ten vlak, co se udělal za mnou a jedu/jdu dál.

První můj světlý moment přichází v posledním kopci. 6 km jezdivý stoupání. Cítím se dobře a předjíždím co se dá. Zelený dres a oranžová helma v dohledu. Ostrá pravá a Martin mě vidí. Hulákáme na sebe: Dobře, Radime, pojď, za chvíli mě máš. Odpovídám nahoru: Když na mě počkáš…

Jak ho sjedu, snažím se ho povzbudit. Ještě tak 500 metrů a je horizont a cíl. Jo to dáme… Pomalu se mu ale vzdaluju a za chvíli mi dochází, že jsem vycházel mylně z délky kopce 3 km, ale on je 6. Ten mě nahoře zardousí. Sorry, Marťas, to nebyl úmysl. Pobolívá mě levý koleno. Trochu brzy, ještě máme tři dny. Jedu dál a další zelený dres. Přibližuji se pomaleji ale rozpoznávám Fida. Na horizontu jsem za ním. „Jak to jede?“, ptá se. „Jsem rád, že to nepokračuje rovně.“, kde byl dost prudký kamenitý stoupák, „Ale mám obavy, co je tam vlevo, kam odbočujeme.“, odpovídám. Fido zmizí na pěšině, která končí na cestě. 100 metrů výjezd a otočka do cíle. Než vjedu na tu cestu já, Fido je tak v půlce. Tohle už stahovat nebudu. V cíli jsme pár sekund za sebou, Detlef tam byl o šest minut dříve, Marťas dorazil po dalších šesti minutách.

V tom kopci jsem dal klukům skoro 10 minut. Jako není to špatný, ale tohle nejde moc dlouho vydržet. Zatímco já se vyčerpám z kopce dolů, a pak dál vydávám energii do kopců, tak kluci dolu jedou, takže energie je to stojí mnohem méně, ale hlavně časový rozdíl je obrovský, na jednom segmentu to byly hned 3 minuty na jeden kilometr, a do kopce se potom nemusí tolik krvit a šetří síly na další dny.

První den - hezké seznámení se závodem a jestli tohle byla ochutnávka, tak jsem zvědav, co nás ještě čeká.

Každopádně večeře a český pivo zvedlo náladu a pěkně jsme si namalovali další den, že ten musí být jezdivější:) a strýček Fido nám odvyprávěl pohádku, jak mu všichni ujedeme, po které se nám hezky usínalo:)

Druhý den vyrážím dříve, abych stihl servis. Včera jsem slyšel divný zvuk z brzd. Bylo to sice bordelem na kotoučích, ale zadní destičky, obzvlášť jedna, se ukázaly, že by další takové tři dny nevydržely, takže výměna. Po startu výjezd, a pak dlouhá šotolina dolu. Kluci mi v ní pomalu odjíždí. První nájezd do terénu, do lesa a na jednom suchém kořenu mi ujede přední kolo a ležím. Ok, varování, jedu opatrně. Následuje pro mě těžký sjezd lesem, takže jdu, pak jedu koloběžku, je to dost o hubu. U cesty někdo stoji: To nevypadá bezpečně. To tedy určitě ne, ale jsem dole. Začíná technicky náročný den dolu i nahoru. Dnes toho dost nachodím a naskáču, až si připadám jak kamzík s kolem. Kolem poloviny trati mi začíná zlobit řetěz. Nedrží na pastorkách a přeskakuje. Postupně se to zhoršuje. Jestli to takhle půjde dál, tak ho přetrhnu a mám po srandě. Zastavuju. Žádný extra bordel v řazení není. „Na sucho“ to řadí dobře. Jedu dál, chvíli lepší, ale zase to zlobí. Řetěz nedrží na největším kolečku, na menších přeskakuje, na malých jakž takž drží. Nářadí mám, přemýšlím, že někde zastavím a začnu se hrabat do štelování dorazů.  Při jednom pěším výšlapu se ale ozývají z kola tupé zvuky, jako by bylo něco uvolněné. Kontroluju hazku, nic, pak vezmu za zadní kolo a vakl jako hrom. Koukám a mám vytočenou osu zadního kola. Borec v servisu ji nedotáhl… Ach jo. Dotáhnu, naskočím a řazení funguje. Snad jsem to vzadu moc nevorauboval. Cestou jsem se v terénu bouchnul levým kolenem o rámovou trubku. Aha, proto mě to včera na dojezdu bolelo. Snad se to nebude moc opakovat, protože to začíná být dost citlivý.

Občerstvovačka. Dnes druhá a poslední, celkově za dva dny pátá a pro mě první, kterou beru vážně. Zastavuju, nechám dolít vodu, jím sušené ovoce a vyrážím. Zhruba 16 km do cíle, tak za dvě hodiny to snad dám. Vypínám hlavu a jedu cestou, kudy ukazují šipky. Ve sjezdu kolikrát zastavím, abych ulevil rukám. V jednom táhlém jezdivém výjezdu vidím zelený dres a oranžovou helmu. Naháněná jako včera? Ne. Pojedu a uvidím. Chvíli se přibližuju, pak se zase Marťas vzdaluje. V kamenitém sjezdu pár km před cílem na mě volá, ať dávám bacha. Neslyším nic, ale bacha si dávám;) Zase šotolina, ale už se moc nepřibližuju. Les s klackama a další rána do kolena. Teď už si zanadávám, protože to fakt bolí. Co to mám za styl, že se zraňuji o své vlastní kolo…? Další klacky už objíždím přes borůvčí. Podjíždíme lanovky, to už tu musíme někde být. Martin jede vlevo mírně do kopce, a pak ho vidím, jak přede mnou profrčí k cíli. Mám to vzít hned za ním a vynechat tu zajížďku vlevo? Ne, ne, ty křupani tam budou mít určitě kontrolní bod:) Udělám taky tu smyčku a jsem v cílovém prostoru. V protisměru… Tvl, co s tim? Mám projet časomíru? Mám se někam vrátit? Martin je s kolem mimo koridor u laviček a stolů s jídlem. Časomíra nebude směrová, tak ji projedu. Jedu kus proti směru trati a Martin proti mně. Prošel zázemí, najel na trasu a jel do cíle správně. Otočil jsem to a jel za ním. Projel jsem časomíru podruhé. Časy nám to změřilo a změřilo je to hned při prvním průjezdu. Martina to vzalo, i když byl vedle koridoru. Dobrý, žádný DSQ se nekoná, pokračujeme v závodu.

Detlef s Fidem byli v cíli o 28 minut a o 20 minut dříve. Večer už to nebyly těstoviny, ale kuře s opečeným bramborem, před spaním pohádka, že zítra to bude jezdivější, takže budu mít prostor něco stáhnout a spát.

Druhý den – za mě těžké technické pasáže nahoru a dolu, průměr 11 km/h hovoří za vše. Navíc si uvědomuji cyklistickou zvrhlost – do kopce se raději šetři, ať máš sílu na „sjezdy“. Cyklistika naruby.

Třetí den, 65 km, 2000 nastoupáno. Snad to bude fakt jezdivější. Prvních 10 km a první výjezd, kde nastoupáme kolem 500 m. Po startu sjezd k mé oblíbené lávce. Raději jedu vlevo, abych neměl podobné choutky jako v první etapě. Dole zase smrdí destičky. Výjezd kolem kostela a pomalu jdu do čela Horo pelotonu. Silnice mírně dolu, odbočka a výjezd. Jedu tak na 80-90%. Chci jet, neutavit se, ale pokusit se dát klukům alespoň pár minut. Slyším oddychování. To bude Martin. Za chvíli slyším: „Ujel jsi klukům.“ „Ty ale taky“, odpovídám a doufám, že se nevykrví. Ostrá pravá. Vidíš někde kluky? Koukám pod sebe a nevidím. Lehce dolu, ostrá levá a Detlef vedle nás. Jak je na tom Michal? Je vedle tebe:) No tvl, tak jedu celkem svižně a všichni za mnou. To jsem si udělal teda náskok… Na kopci jsem o pár sekund dřív. Kamenitá cesta a málem jdu do lesa. Martin se musí divit, jakou ekvilibristiku na tom kole předvádím. Jde přede mě s varováním, hlavně opatrně. Dopředu jde Fido i Detlef. A lesní padák. Až večer mi došlo, že ty kameny a les jsme jeli první den. V kamenech jsem udělal stejnou chybu a možná i na stejném místě. Les jsem seběhl podle Stravy v PRku o 3 s rychleji:) Pod lesem počkám na Marťase a na první občerstvovačku jezdivou cestou jedeme spolu. Já beru za jízdy banán, Martin doplňuje vodu. Pokračujeme spolu, ale za chvíli mě vysílá vpřed: Jeď, já jsem popravenej. Kdyby to byla poslední etapa, tak zůstanu a jedu s ním. Teď se to ve mně ale chvíli pere, a nakonec tedy jedu svoje tempo a odjíždím. Sjedu Poláka, se kterým prohodíme pár slov. Chystá se na Sudety. Utvrzuji ho, že já tedy ne, tohle zkrátka není můj cup of tea.

Šutry po louce dolu, do lesa. Všechno mě předjíždí. Na výjezdu na asfalt sedí Detlef. „Nevíš, co s tím?“ V ruce drží upínák osy. „Nejde mi to tam našroubovat“. Že by servaný závit? Zastavuju a zkouším to našroubovat. Neleze to tam. Koukám na závit, servaný není. Není obrácený? Točím opačně a hle, leze tam. „Je tam levý závit. Dotáhni si to a jedem.“ Neskutečný, jak ta hlava ne/funguje při takovém zápřahu. Stoupáme po asfaltu a kecáme. Jasně. Že teď už si uvědomuje, že tam je opačný závit. Zásek cca 6 minut. „Pěkná spolujízda, škoda, že ti teď zase ujedu.“ Mírné klesání po šotolině a Detlef rychle získává náskok. Stoupání po louce. Jdu, Detlef točí kašpara. Chvíli se přibližuju, chvíli vzdaluju, každopádně nahoře má takový náskok, že nemám tendenci to sjíždět. Naopak se „naháním“ s dvojicí kluk-holka. Nahoru je předjedu, dolu mi ujedou. Občerstvovačka. Vidím Detlefa, ale než se k ní došplhám, mávneme na sebe a on odjíždí za Fidem. Od teď už beru všechny občerstvovačky poctivě. Piju vodu a ionťák, dolívám vodu, jím banány a pomeranče, hrozinky. Třetí den, tělo už spotřebovává maximálně. Po zhruba čtvrt hodině pociťuju hlad. Něco vezu s sebou, takže dobrý. Opravdu jezdivější den. Protnutý sem tam nějakou prasárničkou. Ani traverz po pěšině ve svahu mi nechutnal. Tady už jsem si dnes asi potřetí brknul kolenem o rám a zabolelo to. Sjezd na šotolinu. Tady už jsme jeli? Nebo ne? Za chvíli to poznávám. Jasně, nahoru mezi lesem a loukou, a pak pravá na sjezd po kamenech schovaných v trávě. Já tam nechci. Nahoře stojí auto a chlapík ukazuje doleva. Hurá, bude to jednodušší než první den. Jenže chlapík stojí čelem ke mně a pravou ruku má opřenou o auto. Z dálky to vypadá, že ukazuje, ale jen si ulevuje a šipky nekompromisně ukazují vpravo. Tady už dost hlasitě nadávám, že tam tedy nechci. S pauzami to protrpím a šotolina. Teoreticky mám před sebou poslední kopec, ale jistý si nejsem. Když jedu podél potoka, tak už jsem si skoro jist, že stoupám do cíle. Seberu dva lidičky. Ostrá pravá na vrstevnici a ostrá levá do lesa. Jasně, tohle „esíčko“ bylo v mapě před cílem. Točím kašpárka a už víc odpočívám. Ostrá pravá a vidím cíl, polsky metu. Kluci zdraví. Dojedu za nimi a nefalšovaně padám na zem a oddychuji. Mám toho dost. Plácnem si a s gratulací přichází nějaký Polák. Nevím, že bych se na trati s někým naháněl. Nebyl to „známý“ z trati, ale z penzionu. Kluci tam byli už asi dvacet minut. Michal po dvou pádech a Detlef úplně vysosanej chtěli jet na penzion. Ok, já tu počkám, ať tu Marťas není sám. Čas běží, sem tam někdo přijede, ale Martin nikde. Občas něco sním, pak si už beru větrovku, nastavuji krční páteř slunci a různě se protahuji. Píše Detlef, že Martin chtěl vyzvednout, ale když neměl odpověď, tak pokračuje. Nějak mi to vychází, že by měl tedy do 10-15 minut dorazit. Nakonec to byla ještě asi půlhoďka. Dojel 1,5 hodiny za mnou úplně prošpikovanej. Občerstvení už bylo sbalený, tak dostal jen vodu. Půjčil jsem mu větrovku a jedeme dolu do Poreby. Jsem zvědavej, jestli zítra pojede. Ale večere je fajn. Kuře s rýží, které jsem si objednal anglicko-německo -polsky – chicken mit ryž… kde se mi tam vyloupla ta německá předložka tedy netuším, ale dostal jsem, co jsem chtěl;) Byla zábava, Michal Kalina byl prohlídnut jako sedmilhář – vy jste někde jinde, já vám nemůžu stačit a podobnými pohádkami nás krmil od středečního oběda v Liberci jako strýček Fido své synovce Tipa a Ťapa. Prostě „Dobrou noc, děti.“ „Dobrou noc, strýčku Fido“ a mohli jsme jít spát.

Třetí den byl hodně na fyzičku. Trhák se mi hned ráno nepovedl, ale dostal jsem aspoň čuchnout, že tahat chvíli můžu. Druhý a poslední můj světlý moment;) Sice to měla být „past“ na Detlefa a Fida, ale nakonec to odskákal Martin a jak se ukázalo, tak trochu i já sám.

Poslední den, snídaně, a až tady se dozvídám, že Martin a Fido už nejedou. Večer to vypadalo, že v pohodě, že to všichni dojedeme, ale tohle mě překvapilo. Tedy u Fida tolik ne. Tomu jsem to nevěřil do doby, než jsem ho viděl v civilu na startu, ale stejně jsem ho podezíral, že se ještě převlíkne a vyletí za námi;) Martin to myslel vážně:(

Jedeme tedy jen s Detlefem. Prý pojedeme spolu, už o nic nejde. Jestli bude mít náladu čekat po sjezdech a jestli budu mít ještě sílu na výjezdy… Uvidíme. A fakt, první težký sjezd a čeká dole. Jedeme pospolu. Další sjezd a čeká. Dobrý, jen asi tři minuty. No to mě potěš. Ani do kopce mu nepomáhám, spíš jede přede mnou. První občerstvení, doplníme a jedeme. Výjezd, který jdu a Detlef předjíždí skupinu asi pěti lidí. Kde se to v něm bere? Nahoře čeká. Sjezd. Dávám si ránu o představec. To mi ještě chybělo. Detlef čeká dole – 3,5 minuty. Odpočatý, takže má čas komentovat a fotit. Trail do kopce. Hele, to by mě asi bavilo. Sice jednou, dvakrát seskočím, ještě jednou si dám o představec a břinknu se do kolena, ale uvědomuji si, že vlastně celý etapák nepropadám skepsi. Ani jednou mě nenapadlo to ukončit, držkovat jako na Malevilu, že tohle nemám zapotřebí, nemám to natrénovaný, nemám na to kolo. Mentálně jsem myslím obstál.

Další trail do kopce a fakt mě bavil. Moje nová disciplína:)

Druhý občerstvení a jsme za polovinou poslední etapy. Silniční přejezd, trail, kde předjedeme fakt už trosku, a přibližujeme se cíli. „Detlef, už byla třetí občerstvovačka nebo ne? Já jsem tak vyndanej, že neumím ani napočítat do tří.“ Taky váhá:) Nakonec se shodneme, že už byly tři, že nám to splývá a najednou cedule Bufet 200 m. Oba jsme už, zdá se, dost okoralý;) Občerstvíme a posledních 12 km. Říkám, že budou ještě tři kopce 200 m, ale Detlefovy hodinky říkají, že zbývá nastoupat 300 a jsme tam. A prý měří přesně. Rád tomu věřím a je to tak. Dalo se jet, poznáváme cesty, kde jsme jeli jak druhý den, tak i ráno. Kamenitý sjezd nechybí. Detlef si ho užívá a na jeho konci jde saltem přes kedlubnu na záda. Jsi celej? Jo, natržený dres, jinak dobrý. Lesem přes suché klacky a prudký výjezd. Vše si pamatuji z druhého dne. Detlef čeká a točí video. Šotolina, klacky a borůvky, lanovky… málem slza v oku… jsme tady. Teď už bez chyby objet cílový prostor a před páskou jedeme a držíme se za ramena, což jsme si natrénovali už cestou:) V duchu Davidovi děkuju a říkám si, já tě snad začnu mít i rád:) Detlef, díky ty kluku, že jsi takhle pojal tu poslední etapu. Sám bych to jel asi týden. Kdybych jel včera takhle já s Marťasem, kdo ví, jak by na tom dnes byl…

Dostáváme medaily, jdeme pro tričko, pak na pomeranče, colu, rajčatový džus. Pak těstoviny, tentokrát mnohem lepší než druhý den a ještě jednou cola a džus. Tělo teď snese úplně všechno.

Pak to šlo ráz na ráz. Na penzion, sprcha, zabalit, foto a odjezd.

Čtvrtý den byla všehochuť – těžký sjezdy, těžký výjezdy, traily nahoru a dolu, šotolina, les, silnice… od každého kousek. Pořadatelé to měli pěkně vymyšlený a hlavně moc pěkně připravený a zorganizovaný. Ani jednou jsem si nepřipadal ztracený ani na vteřinu. Etapy nadávkovali precizně. Zážitek na celý život, zkušenost k nezaplacení.

Chlapci, díky za vaši společnost, uteklo to, i přes ten mordor na kole, neuvěřitelně rychle. A můžu vám slíbit, že až zase jednou budu požádán, o nějakou tu svoji účast na podobně zvrhlé cykloakci, tak se vám na to vys… :) Abyste mi ujížděli z kopce a já vás naháněl nahoru, jde vydržet jeden den, ale ne dva, natož čtyři;)

Ale pecka to byla, né že né;)