BIKEMARATON DRÁSAL

NOVA_Bikemaraton_Drasal_2022_00_25.xls (67607)

*závodníci nepatří do týmu MTB Horoměřice

Drásal 2022 aneb lepší nevědět

Že pojedu Drásala, jsem se rozhodl hned po dokončení loňského Malevilu. Když jsi dal tohle, tak Drásala dáš úplně v pohodě, hecovali kluci, co už ho jeli. Tak jo, tuhle legendu si chci dát.

Bohužel z MTB Horo jedu sám, ale na rozjetí a po závodě se potkám alespoň s Bogasem. Před startem mi říká: Zkus mě dojet, ať jedeme chvíli spolu. Haha, já a jet s tebou:) Chci to jet na 140 tepů max. Hmm, jenže tvých 140 je mých 180:). Zapadneme do koridoru a Bogase až do cíle už nevidím.

117 km, 3300 m. Je mi jasný, do čeho jdu a jsem asi nejvíc vyklidněn ze všech svých dosavadních startů. Cílem je vyjet kopce v kadenci a z kopce se nepolámat. Asfalt jedu v balíku. V první části jsou tři velká stoupání. Jedu svoje tempo. Malinko se propadnu. Sjezd po uvolněných šutrech. V půlce zastavuju na hranici pádu a pouštím pár borců před sebe. Hostýn po asfaltu je v pohodě a první občerstvovačka – jen voda. Za jízdy beru kelímek a pokračuju. Chyba ve studiu profilu a počtu občerstvovaček mě ke konci dost vykolejila. Na hřebenech jsou docela pěkné výhledy. Snad poprvé, kdy mám během závodu čas se i pokochat okolím a těch příležitostí bylo dnes víc. Zvažoval jsem i foto, ale na solidní čas v cíli jsem taky úplně nezanevřel. První klasická občerstvovačka – skoro všude jsem bral chleba se sádlem a meloun, k pití jonťák a Kofolu a doplňoval vodu. Kde to šlo, tedy tady a na předposlední, jsem si dal i malé pivo.

První lesní těžký výjezd lidé kolem mě jdou, já si ho vyjedu. Jenže on za horizontem pokračuje kamenama a kořenama a to už nejde;) Rychlé občerstvení, po šutrech dolu a takhle pořád dokola. Těžkých sjezdů pár bylo, ale víc jich bylo celkem jetelných. Ty ale zase byly po zásluze potrestány následným stoupáním. Některá stoupání překvapí. Říkám si, tamhle je horizont, to už vyjedu. Ještě statečně předjedu borce před sebou, zatáčka a… ještě větší stěna. Slyším, že jede za mnou, takže pořád v sedle a jedu… Trénink na Pražské boudě byl ideální:) Jinde nezbývá než seskočit a pár desítek metrů vyjít. Nakonec jsem slezl asi pětkrát (nahoru). Dolu vše v sedle, i když občas se studeným potem na zádech.

Počítám občerstvovačky a už bych se měl blížit k cíli. Cedule - Cíl 40 km. Ještě přes dvě hodiny. Očekávám dvě občerstvení a profil už by měl být příznivější. Jenže se stoupá. Jako kam až? Občerstvení. Teď už bude jen jedno, a to jsem zvažoval projet. Kousek nahoru, pohoupat se a sjezd. Vyrazím k cíli, ale zase takový kousek nahoru to není. Zase se stoupá kdovíkam. Jako kdy už se bude padat do Holešova? Támhle za tím horizontem? Zase ne. Dolu a… nahoru. Za zády slyším: Zase ten z Horoměřic, já myslel, že už jsi v cíli. Vypadá to, že dneska se ho nedočkám, reaguju a koukám před sebe. Občerstvovačka? Jako kolikátá už? Beru chleba, malé pivo a jedu. Poslední, takže do cíle. Stoupáme v lese. Starší chlapík: To už je trápení tohle to. Říkám: To už musí tady někde skončit. Horizont, levá a nahoru. Poslední horizont to musí být. Holešov pořád nikde. To už není možný přeci. Přede mnou tlačí lidi z krátký trasy, tak taky seskakuju. Sjezd. Do Holešova? Ne, zase se někam stoupá a… občerstvovačka. Ale jen pití. Teď teprve je to ta poslední. Za jízdy beru Kofolu a mírně stoupám. Cedule – Cíl 10 km. Takže po rovině a dolu. Pěkně zvlněná rovina. Ještě dva výjezdy a já už jsem v duchu dost sprostý. Jak to může někdo takhle namotat je nepochopitelný. A do Holešova budeme na konci plachtit ze skály na paraglidu nebo jak? Na horizontu sjedu kluka z krátký. Ohlídne se, pustí to dolu a zmizí mi. Žopy, bude cíl. Ale ještě si dej mírně stoupající louku:) Naštěstí s větrem v zádech. Panelka, dolu ke kolejím, proti větru podél kolejí do Holešova. Policie staví dopravu, abych prokličkoval do zámeckého parku. Jedu svižně, žádný plahočení, připravuju si vítězné gesto. Ještě nás motají v parku podél vody. Dostanu pár facek od větví stromů, což menší fanoušci kvitují upřímným smíchem:) Párkrát se ohlídnu. Nejdřív nikoho nevidím, ale později tam někdo je. Esíčko před páskou beru vnitřkem oblouků, mrknu do objektivu Jany a najednou: Tak jedem, vole. Tak přeci ještě sprint na pásku. Žádné vítězné gesto, ale popadnout dech. Komentátor souboj dvou jezdců z jiných tras patřičně okomentuje a lidi tleskají. Trochu jsme to v cíli oživili:) Frajer vedle mě dojel Obra a ještě měl chuť závodit a ještě tam byl o galusku přede mnou.

Voda v cíli se hodí, Jana fotí trosku, Bogas přišel pozdravit, vymydlenej a po masáži:) V cíli byl hodinu přede mnou v čase 6:58. Mně Strava ukázala 7:48, takže na občerstvovačkách jsem byl cca 12 minut, to jde. Oficiální čas 8:00:35, 130. místo. Kdyby čas začínal sedmičkou, bylo by to hezčí;) Ale nevadí. Po každém závodě mám jasno, co jsem mohl udělat jinak a líp, aby čas byl lepší, a příště to určitě zajedu líp. Ale tady nevím. Nikde bych nejel jinak, nikde bych nezkoušel nic jinýho, jel jsem to, na co momentálně mám. A že bych si tenhle zážitek zrovna „musel“ zopakovat, tak to si tedy nemyslím. A kdyby do toho mělo ještě třeba zapršet… tak to byla úplně jiná soutěž.

Přeci jen je lepší nevědět, kde se člověk pohybuje a co ho ještě čeká. Protože při vědomí těch krpálů, kolik ještě chybí do konce… Nevím, jestli by to hlava dala. Přijatelná varianta by byla, projet si to týmově, tréninková vyjížďka s občerstvením, a dojet do cíle v zeleném grupetu třeba pěti kusů, co chlapci?

A poznámka ke KPŽ. Mám obavy, že organizace začíná trpět syndromem velké firmy. Nejdražší startovný, ve startovním balíčku nic a v tombole taky nic. Oproti Králi Šumavy, Krakonošovi, Podralsku…, kde taky samozřejmě tombola prořídla, je tohle hodně ubohý a myslím, že si někdo na tomhle podniku slušně mastí kapsu.