Krakonošův cyklomaraton

f40-Wyniki-biegu-KRAKONOSUV-CYKLOMARATON-98KM.pdf (152944)

Krakonošův cyklomaraton 2018 aneb trénink se vyplácí;)

Letošního Krakonoše jsem vzal sportovně rodinně relaxačně a do Trutnova dorazil už v pátek. Ještě před ubytováním jsem převzal růžový trikot lídra Gira (bylo nás pět výherců z fb loterie;) zapózovali jsme fotografovi a šli jsme se ubytovat. Na večeři jsme nešli daleko a v plzeňské restauraci jsem si po chvíli váhání mezi šopákem a tatarákem dal bůček na pivu s povidly. Asi to nebylo dietologicky úplně správně, ale přijel jsem si víkend užít;) V sobotu jsme posnídali hned v osm, kdy se otevírala restaurace. Zapomněl jsem mazivo na řetěz, tak jsem poprosil náhodného kolemjdoucího, který mi ochotně zapůjčil lithiový olej – to můj řetěz ještě nezažil;) Oblékl jsem růžový trikot, vypil dvě lahve ionťáku a třetí dal do kola, nabalil gely, hořčíky, duši, stahováky a pumpu (i když nevím, jestli bych se v případě defektu hecnul k výměně) a vyrazil se lehce projet. V půl desátý ještě foto s týmem Východní Krkonoše a v deset start z VIP zóny, tedy přímo od pásky. Hned po startu se mi nedařilo zacvaknout levou tretru, ale to bylo asi jediné, co se mi ten den nepovedlo. Jakmile jsem zacvakl, vezl jsem se s balíkem Trutnovem až na ostrý start. Párkrát to pelotonem cuklo skoro do zastavení, ale vše proběhlo hladce. Zaregistroval jsem jeden pád hned na prvním kruháči, a pak se mi těsně před předním kolem prokutálela něčí láhev. Kdo ví, jak by to vypadalo, kdybych ji trefil, ale včas mi uhnula z cesty. Celou dobu jsem se lehce propadal startovním polem, ale jelo se mi výborně. Na vjezdu do Zlaté Olešnice jsem asi 30 m před sebou zaregistroval Radima Skálu a bylo mi jasný, že pořád nejsem ve své výkonnostní kategorii. Na konci Olešnice už jsem ho jen lehce rozeznával pár stovek metrů před sebou. Sjezd na Bernartice a stoupání přes Lampertice. Chvílema se mi dařilo se hákovat, ale většinou jsem jel svoje tempo. Za to po výjezdu nad Lampertice se zformovala skupina. Vypil jsem první ampuli hořčíku, chytil se nějakého Poláka a uháněli jsme do Polska v balíku asi 15 lidi. Skupina se roztrhala na první vrchařské prémii, kterou jsem jel opět sám, ale v dohledu dalších jezdců. V následném sjezdu mě předjel dres Sparta Praha. Zkusil jsem zahákovat a ono to šlo. Když se chlapík asi potřetí otočil, abych taky střídal, říkám mu – já tě daleko neodtáhnu, já u toho chcípnu. Prý aspoň chvíli, že to je hrozný. Tak jsem zatáhl a přes dva kilometry jsem tahal. Po mírném sjezdu se vytvořila skupinka, se kterou jsme dojížděli další závodníky, takže pod stoupáním na Pomezky nás bylo aspoň 30. Sparťan to urval a jel sám, já poslušně, možná i jako první, skupinu opustil a jel jsem si svoje. Sem tam mě někdo předjel, sem tam jsem předjel já. Každopádně to ubíhalo fantasticky a oproti loňsku jsem celé Pomezky jel v sedle. Na začátku stoupání jsem zlikvidoval druhou ampuli hořčíku A asi 6 km pod vrcholem jsem vycucnul gel. Svaly sice trochu tahaly, ale křeče zatím v pohodě.

Na Pomezkách jsem bufet jen projel, na sjezd do Trutnova jsem měl ještě půlku bidonu a jeden gel. Ačkoliv jsem to dolů mastil v pohodě a řekl bych bezpečně, sjel jsem u Spáleného Mlýna skupinu a od té doby už jsem se zase vezl. Telefon mi pak ukázal maximálku 84,2. Ve skupině asi pěti lidí jsme uháněli k Trutnovu. Před Maršovem nás sjela dvojice kluk, holka. Chytli jsme se a jeli jsme neskutečné tempo. Za takovou lokomotivou jsem ještě nejel. Nešlo ani střídat, ale to mi vůbec nevadilo. Sjížděli jsme jednotlivce i skupinky, takže před Trutnovem nás bylo zase kolem 15-20. Kvůli opravě silnice se nestoupalo na Hrádeček, a tak když jsem viděl ceduli Trutnov 4 km, říkám si, tohle dám se ctí. Ale ouha, pořadatel nás posílá z hlavní vpravo na Vlčice. Takže žádné 4 km do cíle, ale možná tak 15. Balík jede, ale ozývá se levé zadní stehno a pravé vnitřní. Je zajímavé, že křeč do vnitřního stehna jsem nikdy neměl do doby, než se mi o ní zmínil jeden známý. Nejhorší je, že nejde pořádně protáhnout a bolí jak sviň (teď už o ní víte taky, tak se těšte:). Vypil jsem zbytek ionťáku, nohy proklepal a během dvou tří minut bylo po křečích. Ve Vlčicích lokomotivě došla pára a balík se roztrhal. Nicméně klobouk dolu a jezdci s číslem 34 jsem si dovolil poděkovat i osobně v cíli. Na hlavní do Trutnova nás jelo opět pět, šest. Před posledním stoupáním to urvala jediná žena ve skupině. Za sebou slyším – Ty vole, ta za to vzala, co? A odpověď – No já ji honit nebudu. Ani já ne, pomyslel jsem si a jeli jsme dál. Když přišla prudší část, začalo se řadit na lehčí převody, ale mně se nechtělo. Jel jsem si svoje, ohlédl jsem se a za mnou nikdo. Na kopci mě pak dva cyklisti předjeli, ale to bylo vše. Naopak před sjezdem do cílového prostoru jsem ještě jednoho cyklistu předjel já, sjel jsem k pivovaru, otočil se kolem něj a vjel do cílové rovinky. Ještě jsem se pokusil o spurt, ale jezdec přede mnou už byl daleko na to, abych se posunul ještě o jedno místo dopředu.

Výsledný čas 3:20 mě nejprve nepotěšil, pocitově jsem to odhadoval kolem tří hodin, jelo se mi fakt výborně a žil jsem v domnění, že jedu 92 km. Nicméně trasa měla oficiálně 98 km a tři aplikace v telefonu mi ukázaly dokonce přes 100 km (jako i jiným), takže průměr 31,2 na 100 km v horském prostředí, to je prostě paráda. 70% trasy jsem jel v zákrytu, užil jsem si jízdu v protisměru a lidi kolem trati byli opět fantastičtí – nejde o nic, ale při povzbuzování jde kolikrát až mráz po zádech a emoce, co jsem zažíval při sjezdu Pomezní boudy – Spálený mlýn nejdou vůbec popsat. Zkrátka nemám tolik superlativů, abych vyjádřil své nadšení z celé akce;) Je vidět, že když člověk nesedí doma za pecí, nese to své ovoce. Do vyjížděk sem tam zařadím rychlostní a silové prvky (na radu Radima Skály), odjel jsem dva mtb závody a hlavně jsem se vnutil do tréninkové jednotky florbalových juniorů v rámci jejich letní přípravy. Na stole teď leží otázka, co za rok?, abych si třeba dojem nepokazil, protože to těžko zajedu líp;) Celý víkend i závod jsem si užil fakt parádně - za což patří dík manželce Janě, pořadatelům ze Svazku obcí Východní Krkonoše, Kubům – trenérům juniorů FBK Olymp Praha a týmovým parťákům z MTB Horoměřice, díky nimž se kolu věnuji víc než jen turisticky.