Krakonošův cyklomaraton

KRAKONOSUV_CYKLOMARATON_2021_2021_00_19.xls (79104)

Krakonošův cyklomaraton aneb tentokrát sám od startu až do cíle

Po téměř roce a devíti měsících se stavím na start závodu, jo, letí to strašně. Od pátku vychází úplně vše, takže večer jsme ubytovaní, jsem zaregistrován, vynikající večere, před spaním připravit věci na ráno, nasadit čísla, dokoukat fotbal a spát.

Ráno jsem tentokrát vynechal vajíčka, ještě jsem stihl toaletu a v 8,45 se jdu projet. Při otočce potkám Radima Skálu, tak se vracíme ve dvojici ke startu. V koridoru v 9,15 ještě nikdo není. Pozdravím Václava Klause j.r. a jdu se postavit k zábradlí do stínu. Jsem tedy hodně vpředu své vlny.

Startuje dlouhá – 140 km, převýšení 2420 m. V 10:05 vypustí nás na 90 km/1290 m. Nehoňte se za zaváděcím vozidlem, ostrý start je po dvou km na konci Trutnova. Aha a ten šrot co jedu, abych viděl čelo je jako co…? Nevydržím dlouho a tradičně se cedím polem vzad. Stoupání na Stachelberg. Už snad mám kolem sebe sobě rovné, ale jsem rád, že je visím. V otevřenějších pasážích je hezký pohled na toho klikatýho stoupajícího hada. Škoda, že jsem někde u jeho řitě;) Babí by měli přejmenovat na Bebí. Ten blbý příslib, že příště pojedu dlouhou, bere rychle za své. První trochu relax, sjezd Stachelberg – Prkenný Důl, se jede na nejhorším povrchu dne, v lese kde prosvítá slunce, takže sem tam vyjedu výmol. Mírně nahoru do Žacléře a tam se sjíždíme do trojice. Bohužel jsem v čele. V Křenově mě konečně jeden předjíždí. A hle, není to jeden, ale skupina asi 15 lidí. Vida, ještě nejsem poslední:) Začlením se a tempo je najednou o 5 km/h vyšší. Jenže se stoupá zpět do Prkenného Dolu a opět se cedím. Stoupání na Stachelberg se jede z této strany líp. Ale stavím a půjčuji montpáky. Chudák jede dlouhou a už tady takový zásek.

Dolu ze Stachelbergu a čekám odbočku na Lysečiny. Hmm, jenže teď se vracíme do Trutnova, a pak ještě 10 km mírně nahoru do Horního Maršova, než přijde ta odbočka. Ty kráso. Sjedu chlapíka v domnění, že pojedeme ve dvou. Ale nechytá se mě a jedu sám a sám. Konečně odbočka na nejtěžší pasáž. Čekám, kdy začnu sbírat odpadlíky, ale kupodivu jsou to většinou lidi z dlouhé trasy. No pane jo, tak to jim nezávidím. Ale propadají se ke mně už i žlutá čísla. Tohle musí každou chvíli skončit, zvednu hlavu a někde v lese 20 m nade mnou se mihne dres. To přeci není možný… Když se cesta trochu srovná a shazujeme nejlehčí převody, chlapík vedle mě s Garminem – No, jen 8% a jak to pěkně jede:) Jj, jelo to do toho 8% stoupání fakt dobře, ne že ne. Lysečiny, Albeřice masakr masakrů, ale to nejlepší mělo přijít. Dolní Malá Úpa, u kostela vpravo a nahoru na Rennerovy boudy. Vidím před sebou horolezeckou stěnu. Někdo jde, někdo to láme. Zkusím, kam dojedu, a slezu. Jenže lidi podél trati povzbuzují a hrozně to pomáhá. Sice neslezu, ale přemýšlím, jestli hodím nejdřív šavli a umřu pak, nebo umřu radši rovnou… Představa, že jedu dlouhou a že mě čeká ještě Pražská, to se radši zastřelit;)

Dva gely a tubu hořčíku jsem cestou až sem úspěšně požil včetně většího bidonu ionťáku. Zbývala mi necelá menší 0,5l láhev. Nestavím u občerstvení a jedu dolu. Snad se povede s někým svézt. Už to vypadá na skupinu čtyř, ale jezdec s číslem 25 pořád něco řeší. Sice nerozumím, ale nechávám trojici odjet, protože dohadovat se s někým, když jedu chvost, nebudu. Snad se ještě něco zformuje. Nezformuje. Sice další opouští skupinu, ale mě se nechytá. Dvojici stále vidím, ale po jednom horizontu mi zmizí. Stoupání na Hrádeček, Vlčice a někdo vpředu. Pomalu zmenšuju rozestup a na hlavní do Trutnova mám nějakou dvojici na dostřel. Jeden zastavuje zřejmě na čůrpauzu. Druhého dojíždím u cedule Trutnov – další z té potenciální skupiny, která se neuskutečnila. Nechytá se mě, ale najednou slyším. Ty jsi z Horoměřic? Někde se tam vyloup další závodník. Jo jo, to sedí. A jezdíš s Davidem Čechovičem? No jasně, ten teď jezdí bomby, ale jen mtb. Tak ho pozdravuj. A od koho? Standa Moravec. Ok. Tak tedy pozdravuju;) Jedeme společně poslední stoupání 200 m před námi kruhový objezd a cyklista. Že by to byl trouba z té nezformované skupiny? Neženu se, ale jedu. Standa je pár desítek metrů za mnou. 300 m do cíle, sjezd k pivovaru a jsem za zadkem toho cyklisty. Číslo 25, to je ta trubka. Tak že by spurt v cíli? Řadím těžší převod, cvak, taktická chyba, upozornil jsem na sebe. Otočí se a přidá. Nechce se dát. Visím na prdeli, poslední ostrá levá. Bere ji maximálně vnitřkem. Nebrzdím a beru ji vnějškem. Na výjezdu mám vyšší rychlost a jsem trochu vpředu. Do prdele, zakleje a slyším křupání řetězu a pastorků při řazení v tahu. Zmáčknu se. Sice dlažba, ale opravená. Jede to hladce, pár lidí zatleská. Otočím se a vím, že tam jsem dřív… Všichni z té skupiny jsou nakonec za mnou:)

Pokračuju setrvačností na autobusák ještě lehce vytočit nohy. Vracím se, pozdravím se s Janou a ani Standu ani pětadvacítku už nevidím.

Dám si Birell, pak sprchu, do civilu a na polívku. Počkám na Radima Skálu, probereme dojmy z dlouhé a krátké trati a jdeme s Janou na večeři. Přitom koukám na výsledky. 195 z 290 startujících, přes 300 přihlášených, v čase 3:32:42. Není to špatný, ale čekal jsem to lepší, co si budem. Nicméně minimálně ty Pomezky jsou touto cestou neskutečnej masakr a počasí, ač nebylo tak moc ukrutný jako v roce 2019, tak ukrutný bylo.

Ohledně skupiny – první odpadlík netuším kdo byl. Druhý sjetý u Trutnova je chlapík ročník 54, o rok mladší než Míra a jezdec s číslem 25 byla jakási Bára Pilná ročník 2000. To bohužel trochu kalí radost z finiše. Jednak chlapík zaslouží gratulaci a ne abych si honil triko, jak jsem ho předjel necelých 5 km před cílem a holku bych třeba trochu vyprovokoval, ale nechal bych ji před sebou. Nicméně její projev jak na kole, tak ve vyjadřování byl dost chlapský, tak jak to má člověk poznat, že…? Já závodil s klukem. No, třeba se do příště naučí v závodě spolupracovat i s cizími…

A za rok…? Pátá účast? Dlouhá, krátká, žádná…? Uvidíme. Uvidíme jak bude probíhat zimní příprava a jestli dám ještě šanci tomu zážitku z jízdy v balíku, který se letos bohužel nedostavil.