Krakonošův cyklomaraton

www.sportsoft.cz/en/race/results/7144?rid=6638&eventid=1&categoryid=5

Krakonošův cyklomaraton aneb pořád stejná písnička

Při páté účasti jsem dostal odvahu na dlouhou trasu 135 km, 2300 m. Z Pražský boudy mám obrovský respekt umocněný loňským stoupáním na Rennerovy boudy, prý taková příprava na Pražskou…

V Trutnově už klasika, v pátek registrace do závodu, večere, připravit kolo a věci a chrupat. V penzionu konečně posunuli v závodní den snídani z 8 hod. na 7:30, což při startu v 10 hodin maximálně vyhovuje. V devět se jdu projet a potkávám se s Radimem Skálou. V koridoru nás najde ještě spolužák z VŠ, takže čas ubíhá rychle. Janě říkám, že bych to měl dát do šesti hodin, pět a půl bude dobrý, dřív asi ne.

Po startu se jede celkem slušně, ale i tak je pár kritických momentů v balíku 323 jezdců. Za Trutnovem start a jede se. Olešnice… a zase mi to odjíždí… a předjíždí kde kdo, snad i bába, co jede na nákup. Jak mám tohle uviset? Sjezd do Lampertic, dvakrát levá na Prkenný důl, snažím se jakž takž chytat a vyvážet. Kolem profičí eliťáci, co startovali 5 minut po nás společně s krátkou trasou. Rozdíl rychlostí je neskutečný. Stoupání do Prkenného dolu a na Žacléř. Většina odjede, a to mám z Trutnova do Lubawky na Stravě samý PR. Jak to lidi kolem mě dělají? Nahoře se vytvoří skupina tří, kterou… táhnu. Ale přivalí se další balík z krátký, zalovím a jedu s nimi. Tady musím. Rovinu na Královec a do polský Lubawky nechci jet na větru. Před Lubawkou začínám vadnout. Kostky v Lubawce dám jen tak tak, abych se udržel, ale za ní vláček opouštím. Jedu sám na větru a začíná se stoupat na Pomezky. Za chvíli mě sem tam někdo dojede a začnou se objevovat i lidi přede mnou. Jak to jde, zkouším se schovávat. Pak už je stoupání takový, že není potřeba jet za někým, ale funguje to jako motivace. Znáš to tady, kolik to máme nahoru?, ptá se kluk, s kterým jsme se párkrát vzájemně předjeli. Jede se trochu jinudy, ale myslím, že kolem šesti km. Díky jinému nájezdu na stoupání nejsem úplně orientovaný a pořád čekám na dvě vracečky před vrcholem. Přispěly tomu i vykácené lesy a nepočmáraný asfalt, kolik km chybí na vrchol, takže když se na zemi objeví 300 m, tak si říkám, to už jsou Pomezky? Nějaké chaty, 200 m, no jo, jsme tady. Takže to byly asi 4 km, ale to nevadí:) Pomezky odškrtnuty. Čekal jsem je delší a těžší. V kopci se ukazuje, že na kole zase tak moc nezáleží. Předjíždím lidi s krásnými koly na vysokých ráfcích, ale zároveň jsem předjet klukem na nějakém treku s rovnými řídítky a sedí na tom jak pan starosta. Asi je to spíš v nohách;)

Snad nebude u občerstvovačky nával. Není. Beru banán, meloun, vodu mám, tak na radu Radima nedoplňuju, kdo to má tahat na Pražskou, že jo. Jedu na Spálený mlýn a sjedu kluka v tyrkysovém dresu, který mě před chvílí předjel. Na dělení tras jedu poprvé směr dlouhá a kupodivu mě to nějak netrápí, jsem smířen se svým osudem. Nelamentuju nad svým rozhodnutím. Do Pece sjedeme kluka. Chvíli jedeme tři, ale do Pece dojíždíme ve dvojici s tyrkysákem. Cestou chce střídat, říkám, že to nedám, navíc s vědomím, co nás čeká. Chvíli tahám, ale zase jde přede mě. Konec Pece a nájezd na Pražskou. Taky to jede poprvé. Prý se to šněruje. Jo jo, taky jsem slyšel. Hada jezdí i Sagan, tak se nemáme za co stydět. No jo, ale Sagan taky jezdí po zadním. Zasmějeme se a jdeme na řemeslo. Hned na začátek stojka na kašpárka. Jak dlouho to můžu vydržet? Ale dokonce se i k někomu přibližuju. Sedám, nedávám lehčí a zase do stojky. Jednoho předjedu a jeden stojí vedle cesty. Žižkova bouda v sedě a předjíždí mě tyrkys. Jak to bylo v tý mapě, sakra? Je to půlka nebo už víc? Chvíli si pomůžu jízdou ze sedla. Přes údolí vyjí psi jak v nějakém útulku. Asi vidí to naše trápení se, taky bych vyl. Ze shora je už slyšet nějaký rachot. Povzbuzování u Pražský. Už se to blíží. Nějakou minutu to ovšem ještě trvá, všechno na převod 1:1. Už vidím zatáčku a hlouček fandů. Dělají slušný rámus, takže člověk se musí usmát. Husova bouda, pravá, rovinka, do lesa, levá a ještě pár stovek metrů k Pražský. 300 metrů, to už dorazím. Respekt se vyplatil. Nejsem mrtvej a „dalo se to celkem jet“. Něco jako Budeč v první části, ale několikanásobně delší:)

Sejdeme se tam s tyrkysákem a klukem, co jsem ho dole předjel, plus pár dalších. Beru kelímek vody, nechám si doplnit vodu a vyrážíme. Tady jsem nikdy nebyl a stojí to za to. Chvíli se kochám, jenže ač se to nezdá, musí to být padák, protože kolo jede samo a já mám pocit jak na motorce. I na rovině preventivně přibržďuju. Maximálka stejně byla přes 80 a černý brýle v lese nejsou úplně výhra. Sjezd do Dolního Dvora a začíná stoupání na Strážné. Dá se to jet. Tyrkysáka tu ale neuvisím, odjíždí mi a za chvíli i další jezdec. Nájezd na hlavní a bufet 300 metrů. Tady dojedu hlouček a vidím tyrkysáka, jak akorát odjíždí. Dám meloun, doplním vodu a dolu. Předjedu tři lidi a začíná se mi jet zase dobře, i když jedu sám. V Lánově na kruhovém objezdu zastaví dopravu ze všech stran a já si kruhák objedu jako eliťák:) Na přesunu po silnici první třídy mě někdo sjede, ale neohlížím se. Zajímají mě ti přede mnou. Odbočka na Černý Důl a stoupání na Hoffmannovu boudu neboli do Janských Lázní. Cedule 25 km do cíle. Odhaduji, že už jsou tři hodiny, takže kolem těch šesti to bude. Za mnou to utichlo, přede mnou se to blíží. Na Hoffmannky předjedu tři lidi. A jedu sám sjezd do Svobody a dál sám po hlavní proti větru na Mladé Buky. Odbočka na Hrádeček a skupinka tří přede mnou. Chci to sjet a vcelku brzy se to daří, a navíc jim odjíždím. Tohle stoupání(čko) mi vyhovuje. Pod Hrádečkem vidím tyrkysový dres. Není to ale jezdec z Pražský, ale bílo zelený dres Bora Hansgrohe nějakého civila. Když se zavěsím, akceptuje to, jede a ukazuje mi. Do nájezdu na hlavní je ještě někdo za námi, ale neřeším to. Zajímá mě, jestli ještě dáme ty před námi. V duchu mu říkám, doraž to. Ale začíná uvadat. Vyjedu z háku, poděkuju a jedu do Trutnova. Někdo jede se mnou, ale neohlížím se. První brdek, mírně nahoru a vyjet na kruhový objezd. Kruhák opět zastaven a já si ho dávám luxusně úplně sám jako v Lánově. Řidiči zastavených vozidel musí chrochtat blahem;) V dohledu za mnou nikdo není. Pro jistotu se ohlížím dvakrát. Fakt nic:) Tak zkusím sjet ještě toho přede mnou. Zaberu, ale chlapec o mně asi ví. Sice se blížím, ale v cílové rovince spurtuji již jen proforma, dojet to nejde.

Koukám, Jana nikde. A hele, Radim Skála a vypadá, že právě dojel. Blbost. Tak jak dlouho už tu jsi? Teď jsem dojel. No, počkej, teď jsem dojel já. No tak to je mezi námi pár sekund. Bylo mezi námi 17 sekund. Ráno jsme odstartovali spolu, celý den jsme se neviděli (já jeho naposledy v Olešnici, jak mi s tím rychlíkem odjíždí) a dojeli jsme spolu:)

Koukám na hodinky, 15:08. Co to je za blbost? Já jsem tu za 5 hodin a pár minut? Jako dobrý. Na to, jak jsem byl vyndanej nad Olešnicí, popravenej pod Pomezkama, v domnění, že v Černém Dole jsou už tři hodiny… Ten čas se pocitově fakt měřit nedá… Jo dobrý, musí být spokojenost. Příště se nenechat rozhodit těmi prvními kopci a pořád jet.

A znamená to, že Jana tu není, protože po loňsku, kdy podle mého odhadu času dojezdu na mě čekala asi třičtvrtě hodiny, mě tu zkrátka ještě nečeká:) Když ji volám, že už jsem deset minut v cíli, tak se akorát připravuje jít natočit můj dojezd:)

Nakonec 210. místo v čase 5:06:48. Radim Skála 5:06:31 (208) a tyrkysák dojel necelé tři minuty přede mnou (200; jó kdybych ho uvisel;) Když odečtu eliťáky, tak bych se asi i do těch 200 vešel.

Příští rok jubilejní desátý ročník, tak třeba se konečně Michal Král nebo Bogas hecnou a MTB Horo nebo aspoň naše tréninková skupina bude mít větší zastoupení. A pokud bude stejná trasa, tak výzva je jasná – pod 300 minut;)