Král Šumavy 30.ročník

20230527_aks_b.pdf (417928)

Author Král Šumavy aneb čučka sem, čučka tam, kam já se to propadám

... aneb občerstvovačka 2 km:)

Jasně, zase to nebylo tak zlý, jak to při závodě vypadá, ale...

Trať 70 km jsme jeli já, Detlef a Michal Král. Honza si dal 50. Zázemí v Rohoznu 8 km od Klatov u švagra Michala nemělo chybu, takže jsme hned začali dumat, zda tam neuděláme jarní kemp;) V pátek rozjetí pro číslo, potkat se s Honzou, projet část trasy 22 km, luxusní domácí večeře, zapít přepálenými jablky a usnout. Od čtvrtka jsem do sebe hrnul Magnesii horem dolem, takže v noci dvakrát na wc, tak snad se nějaký ten hořčík v těle uchytil. Ráno prokázal své kulinářské umění Michal – míchaná vejce a kávička. Pak koupelna, trochu alchymie s oblíkáním – nakonec jsem jel v dlouhém funkčním triku a v dlouhým letním dresu, krátký kalhoty bez návleků na kolena. Na náměstí ještě trochu dofouknout kola, abych tu měkkost bezduší nepřehnal, ale jen lehce, ať měkký zůstanou.

Start povedený. Jedeme vpředu, vidíme čelo závodu, takže žádný cuky typu brzda, sjet mezeru, brzda, sjet mezeru, ale pěkně si to po silnice mastíme 40 km/h. Kluky mám 10 m před sebou. Nájezd do terénu. Hledám místo, kde jsem loni padnul do bláta, ale najednou poznávám místo, které už bylo o něco dál. Kluci jedou hodně spolu, já je pořád tak nějak vidím. Do sjezdů se cítím docela v pohodě a kolo jede krásně, ale kluky začínám spíš ztrácet. Problém evidentně není v technice, ale někde mezi řidítkama a sedlem:( No nic, musím na sobě víc zamakat. Před první občerstvovačkou přemýšlím, jestli převodník 34 zubů není moc, ale se ztrátou pár míst se tam vyškrábu. Kluci nikde, takže se nezdržuju. Loknu ionťák, vezmu banán do kapsy a pokračuju na Velhartice.

Tentokrát se neprojíždí areálem hradu, škoda, ale vyjede se k němu a hned sjezd a táhlý výjezd. Nejdřív prudší, pak do tahu. Zde jsem loni kluky trhnul, ale tentokrát je nevidím. Jsem rád, že držím na dohled lidi přede mnou, k někomu se i přibližuju, ale někdo přijíždí i ze zadu, což mě straší, protože za mnou dlouho nikdo nebyl a v tomhle kopci mě dojel, ach jo. Je to výživný. Zdá se, že jsme na horizontu, ale mírně vpravo a pořád nahoru do tahu. Nohy jsou unavený, náznaky křečí, nemůžu jet to, co chci. Sjezd po louce, výjezd na Suchou, kde se snažím hákovat a stoupání na druhou občerstvovačku. Cedule „Občerstení 2 km“ před každou občerstvovačkou jsou úsměvné. Dva kilometry... ha, to tam za chvíli jsem. Jenže všechny jsou na kopci s výjezdem po louce, takže ty dva kilometry člověk jede klidně 15-20 minut.

Pořád nahoru. Nohám se nechce a zase nějaká čučka přede mě. Tvl, kam až se propadnu. Slyším vrtulník a dost blízko, asi nějaká nehoda? Louka a hlouček lidí, modrý majáky, vrtulník krouží. Jednoho závodníka tam oživují záchranáři masáží srdce. Jen zaslechnu: tak dýchej, a projede mi mráz po zádech, fuj... Jsou u něj profíci, tak snad to dopadne. Po závodě jsme se dozvěděli, že nedopadlo. 35 let...

Dojíždím na druhou občerstvovačku a kluci z ní vyjíždějí. Měním plán, jen zvolním, sním půlku banánu, zapiju a jedu za jejich skupinkou, kterou táhnou a já ji visím. Sjezdy si celkem i užívám. Když vidím a je prostor, tak si i skočím. Přes kameny, přes kořeny, fajn pocit a ušetřím pár tvrdých nárazů do kola. Ke klukům jsem se i trochu přiblížil, ale zase se začali vzdalovat. Tak schválně co na dalším občerstvení. Bolí mě tricepsy, no jo, jako před rokem. Chvílemi musím ruce proklepávat, což naštěstí funguje, a trochu se jim uleví. Horní polovinu těla holt za celý rok neprocvičím:( Vyhlášený brod projíždím a spojujeme se s trasou 50 km. Prakticky na stejném místě jako loni se zdravím s Pepou Rubášem starším, známost z Calpe. Při předjíždění jsou lidé super. Křiknu si, co je potřeba - levá, jedu zprava, beru to středem... vždy ochotně udělají místo... jasně pojeď, makej..., díky.

U menšího brodu, ale v rygolu, se to vpravo štosuje. Koukám a vlevo je to průjezdný. Sjedu předním kolem dolu, pak škubnu nahoru, abych z toho vyjel a prásk. Suchá větev visí do profilu trasy. Po brýlích sjede na nos a pod oko. Rychle tam šáhnu a trochu krve. Citím, jak mi teče krvavá „slza“ po tváři. Snad je to jen škrábnutý a brzy to uschne.

Třetí občerstvení a Michal vyjíždí. Detlef je někde v trapu. Zpomalím, sním druhou půlku banánu a jedu za Majklem. Ve sjezdech mi odskočí, ale vždy se mi podaří ho nějak dojet. Chvíli pak jedeme spolu, ale Michal ve správnou chvíli cukne. Pojď před něj, bude sjezd. Jenže já nejdu a jedu za klukem z padesátky. Hodně jich jelo závod v teniskách. Hodně to z kopců sekali, ale roviny a kopce měli marný. Tenhle mě ale zrovna trochu zdržel. Michala pak vidím jen v otevřenějších pasážích, ale na poli před Klatovama už to dokonce v jednu chvíli vypadá, že se zase sjedeme. Jenže ostrá levá na takovým písečku. Ještě chci předjet borce vlevo, ale už musím šáhnout na brzdy. Zároveň zatočím a nemůže to dopadnout jinak - poroučím se k zemi. Nějak „šikovně“ jdu rovnou na hlavu, ale náraz není silný. Zvedám se, dva kluci hned zastavují, a asi je trochu viděsí krev ve tváři z rány větví. Jsi v pohodě? Jo, díky, to nebyl těžký pád, jedeme. Křeč do zadního stehna, ale rozhýbu ji a vidím, že Michal je na horizontu pole. Tak to už to společně nedojedeme. Navíc po kilometru další ostrá levá a já končím sice bez pádu, ale v poli. Nešlo se tam vejít;) Zpátky na cestu, rozjezd z nuly na těžký převod, tvl, to je závěr... Ještě hákuju jednoho kluka, ale odjíždí mi. Pak holku, za kterou šetřím síly, ale... v Klatovech je taková myší díra, po pravé ruce. Cesta svádí jet rovně do otevřených vrat pneuservisu nebo kýho čerta, tak to tam za tou holkou pošlu... Brzda, otočka a návrat na trasu. Snad poslední zásek. Tady už to znám ze včerejška. Poslední kopec před cílem. Včera se mi tu tedy jelo o dost líp, ale vím, že je konec. Nahoru, sjezd, stadion, nikdo přede mnou, nikdo za mnou, rovnám záda, proklepávám ruce a cílem projedu na 81. místě v čase 4:35.

Sice zlepšení proti loňsku, ale... občerstvovačky jsem projížděl a terén byl luxusní. Jestli jsem tedy tak nějak na loňské úrovni, tak vlastně dobrý. V cíli jsem pil a jedl „co se dalo“, takže jsem se úplně nevyndal. Nohy mě nepustily dál. Po Sudetech fakt nejely. 170 km v kopcích z toho 120 km přes křeče svalům asi moc na pohodě nepřidá a únavu jsem cítil i při chůzi, natož pak v takovém závodě. Na Sudety budu ještě dlouho vzpomínat a ještě déle se na ně vymlouvat;) Ostatně Strava mi připomněla loňský AKŠ, který jsem nazval – Žrát a odpočívat je potřeba, a pak to jede. Mohu potvrdit, že opačný přístup nefunguje;)

Detlef si doletěl pro čas 4:28, Michal na novém kole taky lítá jak splašený a v cíli byl v čase 4:33. Týmový výsledek luxusní.

100 km trasa už prý není takový rozdíl:) Ještě jedno stoupání, a pak už jen z kopce:) Tak uvidíme, kdo se nechá nachytat příští rok:)