Orlík Tour kooperativy

Orlik_Tour_Kooperativy_2021_00_29.xls (63877)

REPORT Kolo pro život - Orlík Tour Kooperativy 29.5.2021

Tak je to tady! Konečně se zase závodí!

Tento závod se, alespoň pro mě, nesl v duchu několika prvenství. První závod po covidové “pauze”, první závod sezóny 2021 a především můj první závod za tým MTB Horoměřice, ke kterému jsem se přidal loni na podzim po náročném přijímacím pohovoru s Detlefem u plzeňského moku. 

Na závod jsem se těšil moc, a to i přesto, že jsem za MTB Horoměřice byl jediný zástupce. Jet jsem měl s kamarádem “externistou”, nicméně ten musel účast z neplánovaných důvodů bohužel na poslední chvíli zrušit. Proto mě před samotným začátkem závodu tak trochu opustila motivace, ale pak jsem si řekl, že závod pojmu formou tréninku na nadcházející akce, které budou, alespoň co se týče počtu účastníků našeho týmu, daleko důležitější. No a taky jsem si řekl, že zjistím, jak na tom vlastně po covidové zimě jsem po fyzické stránce. 

V den závodu mělo být relativně ideální počasí, cca 16 stupňů a polojasno. Bohužel mu předcházely několikadenní slejváky a jelikož trasa Orlíku je vedená většinou terénem, obával jsem se, že trať bude na určitých místech hodně bahnitá, uklouzaná a náročná, což se taky v průběhu závodu potvrdilo. Ale co už, je to závod a podmínky mají všichni stejné. 

Startovat se mělo po vlnách 30 závodníků v odstupu 2 minut, což celkem ušlo (předchozí závody byly individuální formou, proto nemělo smysl se jich účastnit), jelikož se snad po trati občas s někým potkáš. Jelikož bodování Orlíku se počítá do hodnocení UCI, bylo jasné, že se zde objeví opravdová špička, což se ukázalo být pravdou, na startu byli Jaroslav Kulhavý, Kristián Hynek a několik dalších es. Když jsem se porozhlédl po startovním roštu, bylo mi jasné, že Orlíku se účastní z drtivé většiny bikeři, kteří to myslí alespoň trochu vážné. “Rekreantů” jsem viděl opravdu minimum. 

Jel jsem trasu B, tedy tu nejdelší, která byla na dvě kola o celkové délce 52 km a převýšení 1250m a jelikož bylo po dešti a trať vedle vesměs terénem, bylo jasné, že to bude masakr. 

Řekl jsem si, že první kolo pojedu na pohodu, abych se seznámil s tratí a druhé kolo, v případě zbývajících sil, zaberu. Po startu se ukázalo, že tak cca 10 závodníků z naší skupiny má podobné tempo jako já, tak to bylo fajn, protože se aspoň bylo za koho zavěsit. Trať byla technicky relativně náročná, především pak v lesních sjezdech, kde byly z předchozích lijáků mokré, kameny, kořeny a především bahno, bahno a bahno. První občerstvovačka byla cca na 13. kilometru, tam jsem se cítil dobře, tak jsem projížděl bez zastavení. Mezitím jsem utvořil dvojici s jedním klukem, se kterým jsme jeli 3/4 trasy a navzájem si pomáhali ve výjezdech. Čas od času jsem někoho předjel, takže chuť závodit neopadala. Kopců bylo nekonečně, a proto ke konci prvního kola začaly síly ubývat a přicházet psychické i fyzické krize. Bohužel jsem první kolo doplňoval z jednoho bidonu vodu a z druhého ionťák, avšak gel žádný, což byla chyba. Před koncem prvního kola přišla silná průtrž mračen, která trvala cca 10-15 minut, pochopitelně jsem ji schytal zrovna v jednom z mála úseků, které byly mimo les na otevřeném prostranství, takže se vší parádou. Záchranou byla druhá občerstvovačka, která byla v půlce trati a jelikož fyzická a mozková krize kvůli dešti byly aktuální, volba zastavit byla jasná. Můj “kolega” ze dvojice stavěl se mnou, tak jsem byl rád. Kopnul jsem do sebe ionťák, vodu, velký gel a doplnil tekutiny do bidonu a jelo se dál. Vlítnul jsem do druhého kola a najednou mi začalo být po všech stránkách líp. Už jsem byl v druhém kole a za půlkou, přestalo pršet a vykouklo slunce, gel mi dodal sil, tak to bylo všechno fajn. V druhém kole už jsem věděl, kde si dávat větší pozor a kde to naopak můžu víc pustit a jet na krev. To je výhoda závodů o dvou kolech. Doplnil jsem i gely při jízdě, což me udržovalo při síle. Kolega ze dvojice začal mírně zaostávat, tak jsem si řekl, že ho nechám být, jelikož do cíle zbývalo cca 10 km a přece jen, je to závod a musel jsem mu nakonec ukázat, kdo je lepší.  

Cca 5 km před cílem na asfaltovém stoupání jsem chtěl ze sebe vycucnout poslední zbytek sil, avšak chytla mě do stehna křeč, se kterou jsem bojoval asi 5 minut, tak jsem musel opět zvolnit. Bohužel jsem před tím neužíval hořčík, tak bylo jasné, že to může přijít. Holt moje hloupost, příště se poučím. 

Cíl byl na dohled, dojížděl jsem sám, nikdo přede mnou, nikdo za mnou, unaven jak pes. Ale šťastný při projetí cílem. 

Výsledný čas nějakých 3h a 15min a pořadí celkové nějaké 150. místo z cca 300 jezdců, takže průměr. Nic moc, ale taky nic hrozného. První závod na neznámé trati za celkem náročných a nestandartních podmínek ve vlnách, to je moje výmluva.  Srovnal bych to s Králem Šumavy, podobný profil trati, ale Král přece jen o něco náročnější. Každopádně super zkušenost a příště určitě jedu zas, abych stlačil čas pod 3 hodiny. Jako trénink na nadcházející akce to bylo super a především mi to dodalo chuť a motivaci, že závody jsou pecka a za tu únavu a trápení se na trati to za pocit v cíli stojí.  Tak zdar a sílu horským kolům! Johnny