Osečanská šlapka

https://vysledky.timechip.cz/#2018/118

Do Osečan jsme dorazili v hojném počtu 5ti lidí. Do závodu se ale registrovali jen 4, David v rekonvalescenci zlomeniny ruky přijel povzbudit a projet okolí se svou dcerou. Já jsem přijel s Detlefem a Martinem a po smrti půjdu do nebe, protože jsem se dal na modleni Já, když naložím kolo na střechu, tak jedu pěkně plynule, vyhýbám se kanálům, výmolům, retardéry a přejezdy jezdím co nejopatrněji, zatímco Detlef to pere k cíli hlava nehlava. Že kola vydržela na střeše považuji za malý zázrak ale na druhou stranu je to luxusní doprava na závody – takže palec nahoru. Standardní předstartovní procedura – registrace, převlíknout, tyčinka, ionťák, gel, naložit kapsy u trika a lehce se projet. Už při projížďce Míra avizoval, že měsíc neseděl na kole a že se necítí. Tím spíš bych ho mohl uviset, říkal jsem si. Vrátili jsme se, Míra poskytl rozhovor do regionálního média a šli jsme se řadit. Čas 9:57, zapínám GPS s tím, že aplikace začnu spouštět až v 9:59. Tak to nebudeme zdržovat, zahlásil pořadatel, a vystartujeme na tlesknutí – tři, dva, jedna, tlesk… Hodil jsem telefon do trika bez spuštěných aplikací a vyrazil za Mírou. Jeli jsme v prvním balíku a stále jsem viděl čelo závodu. Jelikož závod není výrazně medializován a stále je to takový větší rodinný podnik, v porovnání s masovkama KpŽ, Král Šumavy a další tedy rozhodně, může trénovaný jedinec skončit i v top 10. Za chvíli nás předjel Martin, který dofukoval kolo před vyjížďkou, a pak ještě před startem, takže bylo zřejmé, že na trati bude mít problémy. Patrně je to takový náš žolík na vybírání průserů, a my ostatní pak můžeme v klidu závodit Proto si chtěl užít začátek, propracoval se až na úplné čelo závodu a užil si své chvíle slávy Míra mě zaregistroval za sebou a povídá – Jeď, na mě nečekej. No, neboj, Míro, opravdu nečekám, jsem rád, že jedu v závěsu, pomyslel jsem si. Po sjezdu přišlo první stoupání, kde začal Martin laborovat s podhuštěným kolem – do zatáček musel brzdit až na minimum, aby vůbec zatočil. Předjel jsem Míru, Martina a Detlefa jsem viděl 100-150 m před sebou. Nikoho jsem nenaháněl, jel jsem to, na co jsem se cítil. Za chvíli mě předjel Martin, ale i přes jeho potíže jsem měl co dělat, abych ho měl aspoň na dohled a stejně mi nakonec zmizel. Většinu trasy jsem odjel s chlapíkem, s kterým jsme i krátce sjeli z trasy, ale vrátili jsme se, viděli ostatní závodníky a pustili jsme se do stíhačky. No tedy spíš on, já jsem za ním tak vlál a doufal, že se neutavím. Neutavil. Utavil se on za Neveklovem, jenže to už jsme jeli ve třech, když jsme ještě předtím odpárali čtvrtého ve skupině. Po jeho odpadnutí jsme jeli ve dvou až do spojení dlouhé a krátké tratě. Na rozpojení jsme jeli tři a po krátké chvíli první udělal chybu a místo odbočení frčel rovně, stihli jsme na něj zavolat, zabrzdil a otočil se, ale pak už jsem ho až do cíle neviděl. Pokračoval jsem sám, protože borec mi poodjel, ale stále byl na dohled. A na dohled začal být i Martin, takže mu to skutečně nejelo. Sjel jsem ho, bohužel pomoc jsem neměl jak, tak jsem mu v duchu popřál hodně štěstí, což asi vnímal, protože mě nesestřelil při prudkém odbočení vpravo ze silnice na šotolinu. Objíždím ho zleva, zdravím a najednou slyším – Ty vole, bacha, mně to nezatáčí! a prohnal se mi za zadním kolem. Na polňačce jsem předjel kluka, co mi před tím poodjel a jel jsem poprvé úplně sám. Není to nic moc, vyčerpaný, v neznámém prostředí, a ještě sledovat navigační prvky závodu. Naštěstí mi žádný neunikl a naštěstí mě sjel někdo znalý trati. Na dalším sjezdu na pěšinu v mokré trávě na mě zezadu zahulákal – Bacha, lávka! A skutečně, přes dobře skrytou strouhu v trávě bylo položené prkno. Díky moc, hodil jsem hlavou dozadu, a přes kameny a kořeny se proskákal na asfalt. Nájezd na silnici a tam už čekal David, aby mě podpořil do posledních 500 m, a jak jinak než samozřejmě do kopce. Díky, Dejve. Ve stoupání jsme se ještě míjeli s Detlefem, který vezl bráchovi pumpu. V cíli jsem byl v čase 1:55. Pod 2 hodiny slušný, ale průměr 22 km/hod… mám co zlepšovat, pořád. Detlef byl celkově 9. v čase 1:46, gratulace, a časy Míry a Martina se nepodařilo do uzávěrky zjistit, ale o moc za mnou nebyli. Navíc Martin cestou dvakrát dofukoval a Míra byl z formy, což mu ostatně nezabránilo již tradičně vyhrát svojí kategorii, takže jejich časy nejsou vypovídající. Jak nemám nikdy moc čas sledovat okolí, což jsem neměl ani tady, tak ale trať byla zajímavá. Méně asfaltu než na Pražské 50, technické sjezdy, výjezdy po silnici, v lese, polní cesty, pěšiny na loukách, fakt rozmanitý a pěkný, takže si závod rád zařadím do svého kalendáře.